Luciáškovy stránky

Tak sem vkládám další historku, ovšem tahle je poněkud rozsáhlejší, proto zde zatím naleznete jednu část. Na druhé části této historky se ještě prcuje, ale i druhé části se brzy dočkáte. Už jsem zvědavý na vaše názory, co dílu říkáte

02. Samařin první víkend v Čechách (1. část)

Jak již víme z předchozí kapitoly, tak Michal, náš hlavní představitel, získal, aniž by chtěl, novou společnici, která s ní však sdílí úplně každý okamžik jeho života a on tudíž ztratil potřebnou volnost. Avšak rychle se s tím vším vyrovnal a začal žít od základů jinak, než kdy dřív. V minulém díle jsme Michala opustili poté, co se stal zásadní zvrat v jeho životě. Dnes se podíváme na první víkend, který tráví spolu se Samarou.
Michal si dopřával patřičného odpočinku, byl víkend a měl tudíž v práci volno a mohl tudíž celý den v klidu lenošit. Aspoň tak byl zvyklý, ale co na to Samara? Chtělo se i jí proležet celý den v posteli, koukat na televizi a cpát se dobrotami? Po pravdě řečeno se to milé Samarce moc nezamlouvalo a dávala to Michalovi patřičně najevo. Když Michal v devět ráno ještě ani nevstal z postele a chtěl ještě odpočívat, pořád slyšel Samařin hlas, který mu říkal: „Vstávej a pojď něco dělat, přece nebudeš spát do skonání světa…. No, tak vstávej“ Michal po chvíli usoudil, že teda vstane a šel si dát ranní kávu. Tu mu i Samara schválila, neboť si na šálek kávy po ránu také zvykla. Když se Michal díky kávě probral, tak mu Samara radila: „Pojď, půjdeme k počítači, zkontrolovat, zda ti třeba někdo nepíše.“ „To je dobrý nápad, na počítač bych se mohl podívat.“ Inu Michal zapnul své milované PC a vrhnul se do své e-mailové schránky, kde našel jednak zprávu od své kamarádky ze školy a pak také jeden e-mail, patřičně umístěný ve složce s názvem SPAM. Samara se hned Michala ptala: „Proč jsi vymazal ten e-mail z té složky? Proč sis ho nepřečetl?“ „Byl to nevyžádaný e-mail, nabízeli mi v něm prostředek, který obvykle užívají starší pánové při milostných hrátkách…“ „Aha, tak ty nejsi starší pán, tak to nebylo asi nic pro tebe, viď?“ „To bych řekl.“ Po chvíli se Michal začetl do e-mailu od své kamarádky ze školy, když vtom ho vyrušila opět Samara: „Mohla bych za tebe té tvé kamarádce odepsat?“ „Ty taky umíš psát maily?!“ „Jasně, sice jsem ještě nic neposílala, ale tak ty to když tak opravíš za mě, kdyby mi to nešlo, viď?“ „Tak to zkus. A jak docílíš toho, abys psala e-maily, když ty jsi já a já jsem ty?“ „Uvidíš.“ odpověděla mu Samara a po chvíli Michal nevěděl, co se kolem něj děje.
Samara se vrhla do psaní e-mailu. Pustila si k tomu z počítače pěknou hudbu a vesele si u psaní prozpěvovala. Avšak v tuto chvíli neslyšel Samaru jen Michal, nýbrž celé okolí a proto, když za Michalem přišli ostatní členové rodiny, slyšeli, že si zpívá nezvykle vysokým hláskem, zeptal se ho jeho mladší bratr Martin: „Michale, co tu nacvičuješ? Proč zpíváš tím vysokým hláskem?“ Samara na chvíli přestala pět a zamyslela se, zda má tomu dotyčnému vůbec odpovědět. Ale po chvíli si dodala odvahy a řekla: „Michal tu není, jsem tu jen já, Samara Morganová, jistě jsi o mně už slyšel. Ovládla jsem tvého bratra a teď za něj vyřizuju e-mail.“ „Michale, přestaň blbnout a nemluv tím vysokým hláskem, nesvědčí ti to.“ odpověděl Samaře Martin. „Ale já neblbnu, já jsem opravdu Samara a jsem tu a tohle je můj skutečný hlas.“ „Dokaž mi, že jsi Samara, nevěřím ti ani slovo, zas je to jeden z tvých vtípků a přiznám se, že dneska mám ne zrovna dobrý den a na takovéhle srandičky moc náladu nemám.“ „Jak chceš dokázat to, že jsem to já?“ Zeptala se Samara, a když jí Martin chvíli neodpovídal, pustila se opět do psaní e-mailu. Ani Martin sám nevěděl, jak se zachovat, jak zjistit, zda opravdu mluvil se Samarou nebo ne.
Poté, co Samara dopsala rozepsaný e-mail, uvedla opět Michala k vědomí. „Podívej se, co jsem za tebe napsala.“ „Jééé, to je pěkný, líbí se mi to, napsala jsi ten e-mail moc hezky, můžeme jej odeslat.“ odpověděl Michal a v jeho tváři se objevil radostný úsměv.
Poté, co Michal odeslal onen e-mail, odešel od počítače a sotva vyšel ze dveří, hned se ho ptal bratr Martin. „Už ses vzpamatoval?“ „Z čeho?“ ptal se udiveně Michal. „Když jsi psal e-mail, mluvil jsem na tebe a tys mi odpovídal vysokým hláskem a tvrdil jsi mi, že jsi Samara.“ „Na to si ale vůbec nevzpomínám, to slyším teď poprvé.“ Jejich rozhovor přerušil Samařin hlas, když řekla: „Já jsem s Martinem opravdu mluvila, ale on mi nevěří, že jsem tady.“ Michal se tedy dal do vysvětlování a dlouze Martinovi popisoval, jak se všechno stalo. Nezapomněl však dodat, že je to teď jejich společné tajemství a ať o tom nikde neříká. Martinovi tak bylo jasné, proč občas slýchává Michala potichu mluvit.
Touto konverzací však Michal s Martinem zabrali téměř celé dopoledne. Proto se rozhodli, že už by mohli také poobědvat. Innu pustili se tedy do jídla, když v tom se Martin zamyslel a dodal: „Michale, myslíš, že jídlo chutná i Samaře?“ „Řekl bych, že jo, to už by mi řekla, že jí nechutná, ale nic mi zatím neřekla, takže asi jí chutná a to je dobře.“ „Aha, tak to jo.“ dodal Martin a oba pokračovali v jídle. Po obědě se Michal s Martinem přesunuli k televizi a zvažovali, že by se mohli kouknout na nějaký ten film. Ani jeden z nich však nevěděl, na co by se mohli kouknout, když tu napadlo Michala: „Tak ať nám něco poradí Samara, třeba má nějaký návrh.“ „No, jasně, mám návrh.“ odpověděla na Michalova slova Samara. „Slyšela jsem o filmu Alvin a Chipmunkové, prý je to vtipný, ale neviděla jsem to, máte to?“ „Jojo, máme, tak na to se kouknu rád. Sice film já i Martin známe, ale je to veselý a rádi se na něj s tebou opět koukneme.“ odpověděl Samaře Michal. „Tak co Samara vybrala?“ Ptal se Martin. „Chtěla by prý vidět film Alvin a Chipmunkové.“ „Dobře se rozhodla Samarka naše.“ dodal Martin a pustil se do hledání patřičného DVD. Když požadovaný film našel, všichni se usadili u televize a koukali. Při sledování ani jeden z nich nemluvil, akorát Michal občas slyšel Samaru, jak se hlasitě směje při vtipných scénách, kterých bylo ve filmu dost.
Poté, co film skončil, první, kdo něco řekl, byla Samara: „Jsem ráda, že jste mi ten film pustili, strašně se mi líbil. Fakt je tu moc hezky, nerada bych odtud odešla. Jsem u vás strašně šťastná. Konečně se našel někdo, kdo se ke mně chová hezky a kdo mě má rád.“ „My jsme taky rádi, že tě tu máme, jen škoda, že nemůžeš být taková, jako my, že tě nevidíme a buď jsi tu ty, nebo já. Ale to nevadí, já jsem si už zvyknul a Martin si určitě zvykne taky.“ Po těchto Michalových slovech se ptal Martin: „Copak ti Samara říkala hezkého?“ Michal mu proto vše dovyprávěl a i Martin souhlasil s tím, že si na Samařinu přítomnost oba brzy zvyknou a aspoň budou mít doma veselo.
Odpoledne však ještě nebylo zdaleka u konce, Michal s Martinem přemýšleli, co by mohli dělat, aby se zabavili a vtom je napadlo, že by si mohli zkusit zahrát nějakou tu hru na počítači a Martin hned přišel s tím, že by si mohl zahrát nějakou hru se Samarou. „Šlo by to?“ zeptal se po chvíli. Nastalo chvíli ticho a nic se nedělo. Po chvíli však Samara opět ovládla Michala a tudíž Martin mohl slyšet Samařin hlas. „Jasně, že by to šlo, můžeme si jít zahrát, ale hlavně vyber něco, co umím, abych se prvně nemusela hru učit a nebylo to tak pro mě těžké.“ „A umíš třeba nějakou karetní hru, třeba Prší, to jde hrát na dvou počítačích, každý u jednoho, to by mohla být legrace.“ „Zkusím to.“ odpověděla mu Samara a po tomto rozhovoru se oba odebrali do místnosti, kde měli své místo jejich počítače. Martin se pustil do nastavování hry a poradil s tím i Samaře. A pak už to začalo. Jak Martin tak i Samara se u hraní náramně bavili, hlavně Samaře se hraní líbilo, nejen proto, že se jí dařilo celkem i slavit úspěchy ve hře a výhry u ní byly častější než u Martina, ale také proto, že oba se při hraní bavili a smáli se.
Po chvíli však napadlo Martina, že by mohl Samaru naučit novou a jinou hru, kterou on hrává velmi často. Inu přišel k Samaře a řekl: „Já ti ukážu jinou hru. A to sice hru Ragnarok Online. Ta je taky dobrá, hlavně je česky a bude se ti líbit.“ „Tak dobře.“ Martin se tedy dal do představování hry a pomohl Samaře s vytvořením její první postavy v této hře. Samara postavu pojmenovala po sobě. Hraním této hry strávili oba skoro celý zbytek odpoledne a ani jeden si nevšiml, že je již čas večera. Proto Samara uvedla opět Michala k vědomí a dovyprávěla mu vše, co se tu dělo. Michal byl šťastný, že se Samaře u něj doma líbí.
Večer naši hrdinové trávili sledováním televize a ke sledování si jak Michal, tak i Martin zavdávali zbytek cukroví, které jim zbylo z Vánoc. Když však již bylo pozdě a oba už byli unavení, rozhodli se proto, že půjdou spát. Než však Michal usnul, ještě chvíli si povídali se Samarou. Michal hlavně Samaře představil svou práci, aby ji připravil, co bude Samaru pozítří čekat. Celkově Samaru seznámil s jeho dosavadním životem, co vše dříve rád dělal a co by už nejradši dělat nechtěl. Samara trpělivě naslouchala a potom dodala: „Pokusím se, abych mezi vás co nejvíc zapadla a nebyla vám jen přítěží, fakt jsem tu strašně šťastná a nerada bych své působiště musela měnit.“ „Neboj, nikdo tě odtud nevyžene, stejně nevíme, jak bychom toho docílili a zjišťovat to nechci. Necháme tě tu s námi, já mám radost, když udělám radost někomu jinému.“ Po těchto slovech však Michal už byl natolik unavený a brzy usnul.

 

V kategorii: Historky Samary Morganové