Luciáškovy stránky

Tak tady je další kapitolka. Už se to chýlí k závěru, dle názvu to tak i vypadá a je tomu opravdu tak. V téhle kapitole se většina věcí už vyjasňuje, máte se na co těšit. Už teď jsem zvědavý na vaše názory a připomínky.

Kapitola 16 – Vše se v dobré obrátí

„Karolína s panem Jiřím mě pozvali na oslavu narozenin. Přišli za mnou domů. Ale teda, že tu jsi ty, to není zrovna vhodný dárek k narozeninám.“ Atmosféra houstla jako mlha. Tohoto okamžiku jsme se obávali, ale Jiří se nabídl, že se pokusí zahladit stopy nenávisti. Posadili jsme se, byli jsme nervózní, ale Jiřího přítomnost mě uklidňovala. Nejhůř z nás na tom byla Nikola. Hleděla na otce, Sáru, Regínu i na mě plna obav a přála si, abychom ji vyvedly z nepříjemné tísně. Jiří položil Nikole ruku na rameno. Ona sebou trhla. „Co to je? To je příjemné.“ „neboj se, to je na to, aby ses uklidnila.“ Nikola byla opravdu klidnější. Byly jsme zvědavé, jak se debata mezi rodinou bude dále vyvíjet. Jak tohle dopadne? Oslava nezačala zrovna pozitivně. Přála jsem si, aby tahle otázka byla už jednou provždy vyřešená a Nikola konečně mohla být šťastná. Po vzoru Jiřího jsem se začala soustředit na velice nervózní Nikolu a přesně tak, jak mě to Jiří na jednom z našich čím dál častějších setkání učil, jsem jí začala předávat vlastní pozitivní energii, které jsem pro ni měla, navzdory vlastní nervozitě, opravdu velké množství. Regína se mezitím ujala slova:
„Uvědomujete si vůbec,“ při těchto slovech se vyčítavě dívala chvíli na Nikolinu matku, chvíli zas na profesora, „že svými věčnými nevyřešenými spory Nikole zrovna na dobré náladě nepřidáváte?“
„Co po mně chcete?!“ prskla Nikolina matka rozzuřeně. „Snad nechcete, abych se vracela k minulosti.“
„To po vás samozřejmě nikdo nemůže chtít, abyste se znovu dali dohromady,“ zvolila Sára smířlivý tón hlasu. „Ale nebylo by na škodu…“
„Kdybyste si konečně vyříkali staré křivdy,“ doplnila jsem ji já.
„Na tomto světě už je dost nenávisti,“ pokračoval Jiří. „Nedovolte, aby se dál šířila. Už kvůli vaší dceři se zkuste nad něco tak opovrženíhodného, jako je nenávist, povznést. Existují jiné city, jimž byste měli dávat přednost. Jako například láska,“ dodal když zachytil nechápavý výraz v tváři Nikoliny matky. A aby dodal svým slovům odpovídající důvěryhodnost, objal mě kolem ramen.
„Přece se nebudete pořád tak hádat,“ téměř zaškemrala Nikola.
„Teď vás tady necháme o samotě. Trochu se vzdálíme, ale dáme si dobrý pozor, aby nikdo z vás neodešel,“ rozhorlila se Regína. „A až si to všechno vyříkáte, Nikola nám napíše SMS a my se vrátíme.“
Po těchto Regíniných slovech jsme všichni opustili kavárnu a zůstali v ní pouze Nikola a její rodiče. Mně osobně zvědavost nedala a proto jsem tu a tam koukla do kavárny, co se tam děje. „Tak se už nějak dohodněte, zkuste se zamyslet nad tím, co tu říkali mí kamarádi.“ Atmosféra v kavárně zhoustla ještě víc. Ticho, které nastalo, se zdálo být nekonečné. Po chvíli však pronesl profesor: „Zkusme to, Milado. Zkusme zapomenout na to, co mezi námi bylo a zkusme začít znovu. Nechci, aby mezi námi přád vládlo takové zvláštní napětí.“ Milada dlouze přemýšlela a po chvíli řekla: „Já nevím, je toho na mě strašně moc, mezi námi přece jenom to ke konci bylo strašné, některé věci se zkrátka zapomenout nedají.“ „Když budeme oba chtít, dá se zapomenout na všechno.“ dodal profesor. A po krátké odmlce dodal: „Já se ti omlouvám za to, jak jsem se k tobě při našem rozvodu choval. Fakt jsem některé věci chápal jinak. Měl jsem spoustu času o všem přemýšlet a teď mě to mrzí a rád bych své chyby napravil.“ Nikolina máma pohlédla na profesora, potom na Nikolu očima blnýma bolesti. Po chvilce se hořce rozplakala a dcerku k sobě přitiskla:“Nikolko, holčičko moje, já jsem jen špatný člověk, který neunesl tíhu všeho. Bohužel se vše odrazilo na tobě, ty jsi byla vždy nejblíž, tak jsem si tě vybrala jako snadný cíl a zlost si vybíjela na tobě. Vím, že jsem ti zničila dětství a moc ošklivě se to ve tvém nitru podepsalo. Můžeš mi to prosím tě někdy odpustit? Jestli ne, nevadí. Zasloužím si to. Nikdy si to nepřestanu vyčítat.“ Nikola mámu políbila, v jejích očích se mihl soucitný pohled:“Maminko, mám tě ráda, nikdy jsi si nepřiznala, že potřebuješ pomoc, teď nastal ten okamžik.“ Nahlédla jsem do kavárny a zůstala stát jako ohromená. Bylo to poprvé, co jsem viděla v takovémhle rozpoložení Nikolinu matku. Rozhodli jsme se je tam ještě nechat, aby si vychutnali konečně tu pravou chvíli společného štěstí, ačkoliv jsem zahlédla Nikolu, jak mi pokynula hlavou. Všichni jsme se šťastně usmívali. Měli jsme radost, že Nikolina rodina je na dobré cestě.
„Mami, tati,“ zaslechli jsme přes otevřené okno Nikolu, „samozřejmě po vás nemůžu chtít, abyste se k sobě zase vrátili, doufám ale, že spolu budete teď dobře vycházet, i když jen třeba jako přátelé. Chápu, že teď už oba žijete svůj vlastní život, ale nedovolte, abyste si ho vzájemně ztěžovali. Mít rozvedené rodiče, to není nic neobvyklého, ale mít rozhádané rodiče, to je pak pro takovou dceru hrozně těžké, víte?“
Po Nikoliných slovech nastalo chvíli ticho, které však přerušila její matka. „Slibuju, že s tvým tatínkem se budu snažit vycházet, tímto mu i odpouštím vše, co se mezi námi kdysi stalo.“ Nikolina matka se otočila k profesorovi a dodala: „Máš pravdu, měli bychom začít znovu, vždyť naším společným zájmem by mělo být vychovávat naši dceru, udělat maximum proto, aby byla šťastná a pomáhat jí ve všem, co jí bude trápit.“ „Jsem rád, že to říkáš, Milado.“ odpověděl profesor a podal Miladě ruku na usmířenou.
Nyní stáli všichni tři vedle sebe a šťastně se usmívali. Po chvíli Nikola odběhla z kavárny, aby nás všechny přivolala zpátky. „Jsem strašně šťastná, že se vše v dobré obrátí.“ dodala, když k nám přišla.

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba