Luciáškovy stránky

Tak tady vkládám další kapitolku naší společné tvorby. V téhle se toho celkem zase dost děje, myslím, že si přijdete na své. Název dle mého taky je takový výstižn, jsem zvědavý, jaké budou vaše reakce.

Kapitola 15 – Nevyjasněné záležitosti z minulosti je třeba řešit

My s Jiřím jsme vyšli do večerního šera a ani jednomu z nás se nechtělo jít ještě domů. Rozhodli jsme se proto, že si uděláme ještě krátkou procházku v nedalekém parku. Šli jsme a po chvíli jsme si sedli na lavičku a povídali jsme si. Po chvíli jsem se zamyslela a pověděla jsem: „Když jsme byli v té kavárně, tak ty ses mě ptal, jestli někoho mám, viď?“ Váhala jsem, jestli teď mám Jiřímu říct pravdu, ale po chvíli jsem pravila:“Ne! Nemám nikoho.“ Jiří se ke mně chvatně přiblížil, přitiskl mě k sobě a políbil na rty. Ještě nikdo mě takto neukázal, že mě má rád. „Karolíno, jestli chceš, já budu tvůj anděl strážný, víš, na tom řetízku… Budeme se dělit o dobré i zlé. Mám tě rád!“ Po této chvíli jsem křičela radostí a málem jsem se po parku roztancovala. „Jirko, já tebe mám taky ráda, moc pro mě znamenáš.“ Oba jsme si přáli být v parku spolu věčně. Byl krásný letní večer, ptáci zpívali a parkem se linuly nejroztodivnější vůně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Splnil se mi sen! Sedím tu s člověkem, který okouzlil mé srdce. Ještě mi však ležela v hlavě jiná věc, kterou by bylo třeba řešit: Nikola a její rodina. Byla bych moc ráda, kdyby i Nikola našla konečně štěstí. Připadala jsem si vůči ní tak trochu trapně, když jsem si uvědomila, že moje problémy se od doby, co jsem nastoupila na střední školu, záhadnou rychlostí řeší a v mém životě se rozhořel plamínek štěstí. Se svými starostmi o Nikolu jsem se svěřila i Jirkovi. Vyprávěla jsem mu o jejích rozvedených rodičích, kteří si po dlouhá léta ne a ne vyříkat své spory. A byl to právě Jirka, který přišel na způsob, kterým by se vše mohlo vyřešit a který mě, Regínu i Sáru vyloženě nadchl.
„Když si nejsou schopni sjednat schůzku, zkuste to udělat za ně,“ navrhl nám Jiří.
„No, to je sice hezké, ale jak to udělat?“ zeptala jsem se ho se značnou ironií v hlase. „Přece nemůžu přijít za angličtinářem a jen tak mu říct – pane profesore, dneska máte v půl páté v restauraci U Labutě schůzku s vaší bývalou paní.“
„To opravdu nemůžeme,“ přidala se ke mně Regína, ale pak se jí zablýsklo v očích: „Jeden nápad bych ale měla. A co kdyby jedna z nás zašla za profesorem, že bychom mohli jít do kavárny a někdo z nás by se zastavil u Nikoliny matky a pozval by ji také do kavárny ve stejnou dobu, kdy tam budeme my s angličtinářem.“ „To nezní špatně.“ doplnila Regínu Sára. „Otázka je, zda to vyjde, zda si sebe všimnou a zda se nám všechno zdaří.“ dodala jsem chvíli já. „Odvážnému štěstí přeje.“ dodal nám optimismu Jiří.
Rozhodli sme se tedy tak, že se pokusíme zrealizovat toto setkání, ale tak, aby o sobě ani jeden nevěděli. Já jsem se rozhodla, že se vydáme s Jiřím za Nikoly mámou a holky půjdou za profesorem.
Hned druhý den jsme se tedy vrhli do akce. Holky za mnou přišly a pověděly mi, že profesor s nimi rád půjde do kavárny v pátek ve čtyři odpoledne. Na mně a na Jiřím tedy bylo, abychom nějak šetrným způsobem pozvali i Nikolinu matku a pokud možno v podobnou dobu. Ruku v ruce jsme s Jiřím vykročili k domu, kde bydlela matka Nikoly. Zazvonila jsem na zvonek, předtím ale jsme se objali, abychom načerpali síly:“Kdo je tam? Momeeeent, kdo už zase otravuje!“ Hlas té ženy byl nepříjemný a zdálo se, že nám vůbec neotevře. Však přecijen se stal zázrak. Dveře se pootevřely a matka nás přísně změřila pohledem:“Ty, ty jsi Karolína, a vy, jste kdo? Co chcete?“ Já jsem zalapala po dechu, pohlédla jsem na Jiřího, jehož pohled mi dodával sílu Odhodllala jsem se a řekla:“Prosím vás, mohla byste přijmout pozvání na kávu?“ Matka se na mě dívala nevěřícně a bylo vidět, že by nás oba nejraději poslala do patřičných mezí. Jiří na ni hleděl a ona, jakoby se náhle uklidnila. Když vtom mi mobil ohlásil smsku. Napsala mi nikola. „Moje máma má zítra narozeniny a je to pátek.“ Bylo to jako blesk z čistého nebe. Dodala jsem si odvahy a pravila jsem:“Mohli bychom vás pozvat na oslavu narozenin?“ Matka přikývla, rozloučila se a dveře jejího bytu se s bouchnutím zavřely. Shoda šťastných náhod nám přihrála. Proto jsme z Nikolina domu odcházeli celí šťastní povědět vše ostatním. Pochopitelně, holky měly velkou radost. Nezbývalo nám než začít plánovat nadcházející akci a jen čekat do druhého dne.
Druhého dne jsme všichni byli nervózní. Ani jedna z nás nebyla schopna vnímat páteční vyučování. Když v půl druhé konečně zazvonil zvonek ohlašující konec vyučování, vyhrnuly jsme se před školu, kde na nás už čekal Jiří. Jako jediný na sobě nedal nervozitu tolik znát. Zbývalo nám ještě celkem dost času, který jsme strávili bezcílným bloumáním pražskými ulicemi A dolaďováním našeho plánu. V půl čtvrté jsme už stáli připraveni před kavárnou a čekali, až dorazí ti, kolem kterých se točí dnešní setkání.
Asi tak po čtvrt hodině dorail profesor angličtiny a už zdáli na nás mával. My s Jiřím jsme se však zahleděli do výlohy nedalekého obchodu, chtěli jsme počkat na Nikolinu mámu a nechtěli jsme dát najevo, co se vlastně bude dít. Když k nám profesor přišel blíž, pověděla jsem holkám: „My se půjdeme ještě podívat tady do toho obchodu a pak bychom za vámi přišli.“ „Dobře, my zatím najdeme vhodná místa.“ odpověděla mi souhlasně Sára. Když holky s profesorem zalezli do kavárny, my jsme s Jiřím zamířili k onomu obchodu, o kterém jsme říkali i holkám. Ale dovnitř jsme nešli, vyhlíželi jsme, zda už nepůjde Nikolina máma. Ta čtvrthodina se nám zdála nekonečná. Když už bylo po čtvrté hodině, tak jsme už byli oba netrpěliví, i když na mně byla nervozita mnohem více znát, než na Jiřím. Po chvíli jsme zahlédli Nikolinu mámu, jak míří k nám. „Tak kam mě chcete pozvat?“ Ptala se nás. „Do téhle kavárny, co je tady, dáme si kávu a vzhledem k tomu, že máte dnes narozeniny, tak Vás zveme.“ odpověděla jsem. „Tak dobře, ale ne, že ze mě budeš tahat rozumy, Karolíno!“ dodala Nikolina máma.
Tak jsme se všichni tři odebrali do kavárny. Když jsme vstoupili, tak na nás profesor hleděl s překvapeným výrazem ve tváři. „Milado, co ty tu děláš?“

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba