Luciáškovy stránky

Tak jak jsem psal u přecchozí kapitoly, tak je to tady. Přidávám další kapitolku, kde se dočkáte už i trochu toho nadpřirozena. Tahle kapitolka je i o něco delší, než byly ty předchozí, ale stojí fakt zato. Ostatně posuďte sami a jsem zvědavý na vše názory.

Kapitola 11 – Nadpřirozené síly

„První den jsi nám vyprávěla o Verče, říkala jsi nám to, cos nám řekla i dneska, co se jí stalo, nevíme, jak je to možné, není možné, že bys měla nějakou schopnost předpovídat?“ Nikola na mě pohlédla vystrašeně a zmateně. „Nnn.e, to si myslím, že schopnost předpovídat nemám, ale vím, že Verča to měla moc těžké v rodině a o sebevraždě se mnou u dříve mluvila, když jsme swe potkaly, nebo jsme si jen psaly dopisy. Nikomu jsem to neříkala, jen mé matce, která mě vynadala, proč prý se pletu do cizích věcí. V ten den, když se to stalo jsem si myslela, že už jsem skončila svůj život na zemi a několik dní před tím jsem nějak cítila, že to udělá. Moc jsme se v těžkých chvílích podporovaly, ona mě držela nad vodou v mých těžkostech a já v jejích.“ Všechny tři jsme se rozpačitě kousaly do rtů a nevěděly jsme, co máme říct. První se odhodlala Sára. Nikolo, kdykoli Ti bude smutno, svěř se nám, ikdyby to bylo v noci, my stejně dnes nemáme školu, tak tady s tebou budeme, jak jen to půjde nejdéle a můžčš se nám vypovídat. „Děkuju vám za to, že jste…“ Řeklaprocítěně Nikola a usmála se na nás. Doma, když jsem celou tu historku vyprávěla mámě, bylo vidět, že ji to hluboce zasáhlo. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem ji viděla plakat. Změnila se… Ani u nás doma to nikdy nebylo moc růžové, ale teď jakoby ani jí city nebyly cizí.Zdálo se mi, že se vše mění k lepšímu, že jsem našla koletiv lidí, kterým se můžu se vším svěřit a kteří mi pomůžou a to samé učiním i já sama, bude-li zapotřebí.
Večer se u nás nesl v obvyklém duchu, já jsem sledovala v televizi nějaký zábavn pořad. Snažila jsem se u toho odreagovat a trochu se zabavit, abych nemusela myslet na vše, co se kolem mě děje. Když vtu mě od sledování pořadu vytrhl mámin las, když na mě znenadání promluvila: „Karolíno, chtěla bych se tě na něco zeptat.“ Já jsem stlumila televizi a otočila jsem se k matce. “ Zdá se mi, že v té spolužačce vidíš sebe, kousek svého života, který jsem ti vtiskla já svým ošklivým jednáním s tebou, mohla bys mi odpustit? Proč jsi tak často smutná? Já bych chtěla vše napravit, abychom žily lépe a byly jsme šťastné.“ Udiveně jsem na mámu hleděla, než jsem stačila říct jakékoli slovo, matka se usedavě rozplakala a vroucně a silně mě k sobě přitiskla. Pokusila jsem se ji uklidnit:“Maminko, neplakej, nic jsi mi neudělala.“ Ona pojednou přestala plakat, poklekla na zem a počala se moblit. Nikdy, co si pamatuju, o víře nemluvila, ani do kostela jsme nechodily. „Víš,“ pravila po chvíli. „Nikdy jsem se neměla natolik dobře, abych poznala opravdovou lásku a štěstí, sama to víš. Rodiče mi zemřeli při autonehodě v mém nejranějším věku. mí sourozenci mě, dá se říct, odhodili stranou jako bych pro ně neexistovala. Když ses narodila, chtěla jsem aspoň tobě vtisknout to, čeho se nedostalo mně. Ale život mě poznamenal strašným způsobem. Nedokázala jsem to. Chtěla bych za vším udělat tečku a začít nový život. Taky proto jsem se dala na víru, která člověku otevře cestu. Díky tomu jsem poznala jiný život. Cítím, že svět má jiné hodnoty než ty, které jsem tak dlouhá léta viděla já…“ Matčin hlas se opět zlomil. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nikdy by mě nenapadlo, že máma, která vždy tak sebevědomá a tvrdá žena, zvládala všechny strasti tím, že se zavírala do pokoje a moc pochopení bych u ní já nikdy nenašla, ač to mnohdy bylo potřeba, teď pláče a baví se o niterních věcech, které dříve potlačovala, a o kterých jsem neměla ani zdání. Z přemýšlení mě opět vytrhl matčin zlomený hlas: „Modlila jsem se za tvou kamarádku. Prosila jsem Pána, aby jí pomohl, protože vím, jak ti na ní záleží a každý člověk přece má velkou cenu.“
Chvíli jsem jen tak seděla naproti mámě a nevěděla, co říct. Panovalo mezi námi ticho. Nebylo to však napjaté a dusivé ticho, na které jsem byla zvyklá z dob svého dětství, ale naopak. Po všech těch letech mezi námi jako elektrický výboj, který zasáhl naše srdce, proběhlo porozumění a já jsem byla ráda, že právě tuto ženu mohu nazývat svou matkou. Ze zamyšlení mě vytrhla melodie mého mobilního telefonu, který se hlasitým vyzváněním hlásil o pozornost. Ještě se zamyšleným výrazem jsem se podívala, kdo mi voá. Byla to Sára a proto jsem hned hovor přijala: „Ahoj Karolíno, co děláš?“ „Koukala jsem na televizi a taky jsme mluvily s mámou a fakt jsme si dobře popovídaly.“ „Prosím tě, mohla bys přiít za mnou? Potřebuji od tebe radu.“ Po těchto slovech se se mnou Sára rozloučila a náš hovor byl ukončen. Neváhala jsem proto ani chvíli a za Sárou jsem se vydala. Okolí bylo zahaleno do tmy a jediné, co mi pomáhalo v orientaci, bylo pouliční osvětlení, které ozařovalo celé okolí. Něvěděla jsem, co po mně Sára chce, v telefonu působila velmi neklidně, proto jsem přidala do kroku, abych u ní byla co nejdříve. „Ahoj Sáro, co se stalo, s čím bys potřebovala pomoci?“ Sára bez váhání promluvila: „Dověděla jsem se velmi znepokojující věc o Nikole, doslechla jsem se, že se pokusila o útěk z nemocnice, snad se jí nic nestalo.“ „Určitě bude v pořádku, máš o ní nějaké zprávy?“ „Slyšela jsem, že se nějak dostala ke svému civilnímu oblečení a utekla v nočních hodinách. Nikdo neměl zrovna na sesterně službu,takže prý utekla, ale nevím kam.“ Bylo to pro mě jako kontrast, před chvílí jsem s mámou mluvila harmonicky, mile a klidně a teď takovýhle zvrat? A ještě takhle v noci? Ale tu už k nám přišla Regína, že nám pomůže pátrat po Nikole. Když tu jsem zaslechla vzdálené volání:“Karolíno, Karolíno, pojď honem sem.! V dálce, která tříští všechny zvuky, jsem poznala hlas matky. Proto jsme všechny tři nelenily a rozběhly se za tím naléhavým hlasem. Přišly jsme právě včas. Máma držela v náručí chvějící se tělo od krve. Byla to Nikola. Byla zraněná a měla rozbitou hlavu. Zřejmě chtěla skočit z okna, aby utekla z nemocnice. Kde se tady vzala máma? Jak to vycítila? Projelo mi hlavou. Vždyť jsme spolu před chvílí mluvily u nás doma. Na přemýšlení však nebyl čas. Rychle jsme zavolaly zpátky do nemocnice. Šlo opravdu o vteřiny.
„Zhroutila se na prahu našich dveří,“ začala vyprávět máma, zatímco jsme čekaly na sanitku. Prý to k nám měla z nemocnice nejblíž…“
„Říkala něco?“ překotně se vyptávala Regína.
„Ano, mluvila o nějaké dívce. Nějaké … nějaké…“ máma se očividně snažila na něco vzpomenout. „O nějaké Verče.“
„Verča rázná,“ vydechla Sára překvapeně.
„Holky, musíme na to přijít,“ vykřikla jsem a spatříc v dálce světla rychle se blížící sanitky jsem vyběhla do noci.
Zastavila jsem se až u dveří Nikolina domu. Zvonek jsem stiskla s mnohem větší razancí, než by bylo v těchto večerních hodinách nutné. Nikolina matka v županu se tvářila pohoršeně, jak tam stála u dveří.
„Co tu chceš?!“
„Jde o vaši dceru, utekla z nemocnice a je zraněná,“ chrlila jsem ze sebe závratnou rychlostí, měla jsem strach, aby mě ta žena nepřerušila. „A pořád mluví o Verče Rázné. Jsou … tedy byly … nějak zvláštně propojené. Řekněte mi, prosím, něco o té Verče. Je to důležité.“
„Veronika byla Nikolinou sestřenicí,“ spustila žena neochotně. „Osobně se neznaly, jen si často dopisovaly.“
„Ano, to vím,“ odpověděla jsem. „Mohla byste mi říci ještě něco?“
„Když byla Nikola malá, jela jsem s ní na pohádku do divadla. Nebyla jsem dobrá řidička a tenkrát jsem se hodně zlobila… Neuřídila jsem auto a nabouraly jsme. Nikola tenkrát ztratila mnoho krve a muselo dojít k transfuzi. Ta krev, kterou Nikola dostala, byla od Veroniky Rázné.“
„Bože!“ vydechla jsem. „Je snad možné, aby … aby byly propojené právě díky té krvi?“ Nikolina matka na mě nechápavě hleděla. „Tomu nevěřím, jsou pouze sestřenice a měly spolu hezký vtah. Podle mě se poue Nikola takhle akorát vyrovnává s tím, že Verča už není mezi námi.“ „To se mi nezdá.“ odpověděla jsem tiše a dodala jsem: „Ale přesto vám děkuji za informace, ještě bych vás ráda uklinila, že jsme Nikole zavolali sanitku a tudíž je opět pod lékařským dohledem.“ „Děkuji vám, vážím si toho, že mi pomáháte.“ dodala Nikolina matka a otočila se směrem do jejího bytu. Sotva se za ní zavřely dveře, rozběhla jsem se za Sárou a Regínou a vyprávěla jsem jim, co jsem se dověděla. Obě byly velmi překvapené. Po chvíli Sára dodala: „Já sice těmhle nadpřirozeným věcem moc nevěřím, ale podle mě ty dvě jsou díky této události propojeny a proto Nikola věděla o blížící se katastrofě s předstihem. Kdyby jí doktoři vyslechli, dalo se předejít tomu, aby se Verča zabila.“ Po těchto slovech nastalo chvíli ticho a ani jedna z nás nevěděla, co dodat. Když vtu mě napadlo: „Není možné, že Nikola je v ohrožení? Nemůže k ní nějak Verča mluvit, i když tu už není?“ „Já tomu fakt moc nerozumím.“ odpověděla mi po chvíli Sára a dodala: „Chtělo by to najít někoho, kdo se o podobné záhady a nadpřirozené jevy zajímá. Nebo se po něčem podívat na internetu, tam se dá najít snad všechno.“

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba