Luciáškovy stránky

Tak sem vkládám další kapitolku naší společné povídky. Opravdu jsme pokročili hodně daleko, takže během dnešního dne přidám ještě něco, fakt se máte na co těšit a upřímně musím říct, že to začíná být spíš pro milovníky nadpřirozených a tajemných jevů, ale i ostatní si jistě přijdou na své.

Kapitola 10 – Záhadná předpověď

Nikola se šťastně usmála a dlouho na nás hledeěla. Poté ale pohlédla kamsi do prázdna. Vypadalo to, jakoby někoho hledala. Já jsem přišla k její posteli a objala jsem ji, bylo vidět, že je klidnější. Na Verču si během naší návštěvy ani nevzpomněla. Rozloučily jsme se a odešly jsme každá do svého domova. KKdyžjsem přišla domů, moje máma sledovala televizi jako každý den. Přišla jsem do obývacího pokoje a posadila jsem se matce tváří v tvář. „Karolíno, copak se Ti stalo? V poslední době jsi nějaká smutná, můžu ti nějak pomoct?“ Tato slova bych nejradši do kamene ve zlatě vysázela, máma se mnou často nemluvila a tom, co cítím. „Mám vážně nemocnou spolužačku a nevím, jak jí pomoci.“ Matka mi slíbila, že když bude moci, podá pomocnou ruku. Potom se stalo ještě něco:“ Karolíno, je mi moc líto, že jsem po celá léta na tebe byla zlá a nedala jsem ti porozumění, lituji toho a chci chyby napravit.“ Já jsem se k mámě rozběhla, objaly jsme se a políbily. BYla jsem šťastná, ale na Nikolu sjem myslela stále. Nemohla jsem se dočkat, až bude po vyučování a půjdeme za ní, profesor se domlouval, že půjde také.
S mámou jsme takhle seděly ještě chvíli. Právě běželo pravidelné zpravodajství v televizi. To, co následovalo, mi úplně vyrazilo dech. Nemohla jsem uvěřit svým uším: „Včera v odpoledních hodinách v liberecké nemocnici zemřela dívka, nesoucí jméno Veronika Rázná. Zabila se pádem z okna a nikdo ji nestačil zachránit…“ “ Hlasatelčin nezaujatý tón… Všechny ty okolnosti… Slyším dobře? Proboha!“ vykřikla jsem. Bylo jasné, že šlo pouze o shodu náhod, v Liberci přece Nikola neleží. „Ona to věděla… Mami, já musím za Sárou a Regínou… Měla bych jim povědět, co jsem viděla… Jestli tohle viděla i Nikola, kdoví, co následovalo.“ Rychleji mi to jednalo, než myslelo. Seběhla jsem dolů po schodech, odemkla dveře a vyšla do večerního šera. Zjevně jsem nebyla jediná, kdo se dnes díval na zprávy. Na zastávce metra jsem totiž narazila na Regínu se Sárou a podle toho, jak se tvářily, jsem usoudila, že vše vědí.
Přiběhla jsem k nim a lapajíce po dechu jsem se ptala: „Vy o tom víte, co se stalo?“ „Samozřejmě.“ odpověděla Sára. Regína pak dodala: „Je možné, že Nikola měla nějakou představu, že měla něco, jako vidění, že se stane něco strašného, asi je obdařena nějakou zvláštní schopností předpovídat. Nechápu to, vždyť Nikola mluvila o té Verče u několik dní předtím, než se to doopravdy stalo, jak je to možné?“ Ani já a ani Sára jsme nevěděly, jak k této zvláštní shodě mohlo dojít. Ani jedné z nás se však nezdálo, že by šlo o shodu náhod. Přemýšlely jsme, co podnikneme, zda půjdeme do nemocnice za Nikolou, ale teď ve večerních hodinách jsme měly obavy, že by nás za Nikolou nepustili. Rozhodly jsme se proto navštívit pana profesora, už jsme věděly, kde bydlí, tak jsme se za ním vydaly.
Když jsme přišly k němu domů, tak ako první jsem začala mluvit já: „Pane profesore, díval jste se dnes na večerní zpravodajství?“ „Děvčata, bohužel jsem se nedíval, byl jsem zaneprázdněn přípravou testů, které budu dávat v průběhu příštího týdne svým studentům, stalo se něco, o čem bych měl vědět?“ „Ano, stalo.“ odpověděla jsem. „Pověz mi o tom, co se děje?“ „V televizi hlásili, že včera se zabila v liberecké nemocnici Verča Rázná, o které mluvila Nikola.“ profesor poté, co jsem domluvila, stál s udivenou tváří a po krátkém přemýšlení dodal: „Hodně zvláštní, nemohla jsi se přeslechnout, nezdá se mi totiž, že by šlo o shodu náhod, ale je mi divné, jak mohla Nikola vidět zemřít někoho, kdo je v jiném městě, než ona? Vždyť ona je přece v pražské nemocnici a ne v Liberci?“ Profesor se po těchto slovech zamyslel, nastalo dlouhé ticho, nikdo z nás nedokázal přijít na to, zda jde opravdu jenom o shodu náhod a nebo Nikola dokázala nějakým způsobem předpovědět, co se stalo. V noci jsem nemohla spát a měla jsem děsivé sny, cítila jsem, že musím příští den něco udělat, musíme Nikole pomoci. A jak je možné, že takhle dokáže předvídat? Ve škole jsme nedávaly moc pozor, ostatní spolužáci na nás tři hleděli divně, ale na nic se nás neptali. I profesor angličtiny byl velmi nesvůj a netrpělivě čekal, až bude končit výuka a půjde do nemocnice za svou dcerou. Všichni čtyři jsme přemýšleli, jak začneme mluvit o tom, co jsme včera viděli, nechtěli jsme Nikole působit další trauma. První promluvil Nikolin otec. Nikolo, díváš se někdy tady na televizi, musím ti říct něco, co jsem včera viděl. Nikola hleděla do prázdna a řeči otce si nevšímala. Nikola náhle vstala, rozběhla se k Sáře, silně jí stiskla ruku a pravila?“Verča, Verča Rázná se zabila v Liberci. Je. Je. Je. je to moje vzdálená sestřenice z matčiny strany.“ POté se Nikola svezla na zem a plakala tak, že by se i kámen ustrnul. Ale třeba, třeba je těch Rázných víc, řekla jsem s nadějí v hlase, abych Nikolu utěšila. „Není,“ odpověděla mezi vzlyky Nikola. „Dnes za mnou byla v nemocnici máma a řekla mi, kdo ta Verča Rázná je!“ Situace se začala zamotávat víc, než jsme předpokládali. Co bude dál? Nějak se celá tahle záležitost musí přece vysvětlit…Ani jedné z nás se nechtělo jí říkat o tom, že jsme to viděly v televizi a nechtělo se nám ani mluvit o té spoitosti, že o Verče mluvila už předtím. I když ani jedné z nás tahle záhada nedala pokoje, chtěly jsme tomu přijít na kloub, ale nikdo z nás se neopovážil cokoliv říct. Nakonec jsem začala mluvit já: „Nikolo, mohu se tě na něco zeptat?“ „Co se děje?“ odpověděla Nikola. „Víš, jak jsme tady za tebou byli poprvé? Pamatuješ si na ten den? Vím, že to teď není dobré tě teď v takhle těžké chvíli zpovídat, ale jsou zde jisté věci, které mně, Sáře a ani Regíně nedají spát. Rády bychom ti chtěly pomoci, ale samy nevím, jak postupovat. Pomůže nám, když nám řekneš, to, na co se tě chystám zeptat, my pak podle toho budeme vědět, jak bychom ti mohly pomoci.“ „Na první den si už nevzpomínám, když jste tu byli, akorát vzdálené útržky, které mi nedávají souvislost, co se dělo první den?“

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba