Luciáškovy stránky

Tak a tohle je dvanáctá kapitolka. Je přibližně stejně dlouhá, jako ta předchozí, takže o čtení nebude nouze… 😀 Tady už si opravdu toho nadpřirozena užijete víc, nž dost, ale snad se vám bude líbit. Stejně, jako u těch předchozích kapitolek, jsem zvědavý na vaše postřehy.

Kapitola 12 – Léčitel Jiří, záchrana pro nás pro všechny

Jak jsme řekly, tak jsme udělaly. Dorazily jsme k Regíně domů a do googlu jsme zadaly slovo hypnóza. Objevila se věta, která nám pomohla, jak dál. Na monitoru počítače se skvěl velký, tučně napsaný nápis: Hypnózou se odbourávají věci z minulosti tím, že si postižený vyříká různé věci s dotyčným, kterého ztratil. Tím ho od sebe odtrhne. Hurá! Zajásala jsem, to je přesně to, co potřebujeme. Vyhledaly jsme spojení na léčitele Jiřího, kterého jsme hned o nikole informovaly. Měl hluboký a velmi klidný hlas, říkala jsem si, že to pro Nikolu bude to pravé. Jen jsme přemýšlely, jak ho dostat za Nikolou do nemocnice, zda ho tam personál vůbec pustí? Jednou, když jsem jela ze školy mi zazvonil mobilní telefon. Byl to právě léčitel Jiří. „Karolíno, mohl bych se s tebou a tvými kamarádkami sejít, než půjdeme za Nikolou? Potřebuju jednu z vás, která bude hrát tu Verču, bude ji zastupovat a chovat se tak, jak bude Nikola chtít. Jedině tak Nikole pomůžeme.“ „Tak proč ne? Kdy by se vám to hodilo se sejít?“ „Tak v pátek v 15. hod.“ Nemohla jsem se dočkat a stále jsme o tom přemýšlely všechny tři. Dny se strašně vlekly. Měla jsem pocit, že čekám celou věčnost na ten osudový. Konečně jsme se dočkaly.
„Vy jste, tuším, Karolína, Regína a Sára,“ oslovil nás sympatický mladík s tmavými vlasy a hlubokýma hnědýma očima a já podle příjemně hlubokého hlasu poznala, o koho jde.
„Rády vás poznáváme,“ usmála jsem se na něj.
„Já vás také,“ vrátil mi úsměv. „Chtěl bych vás poprosit, abyste mi tykaly, nejsem přece tak starý,“ dodal s pobaveným zamrkáním a s každou z nás si potřásl rukou.
„Takže,“ odkašlal si Jiří, když si k nám přisedl. „Jak to uděláme s tou Nikolou a Verčou?“
„Myslím,“ ujala se slova Regína, „že Nikola popisovala Veroniku jako černovlásku s černýma očima.“
„V tom případě by se na to nejlépe hodila Karolína,“ navázala na ni Sára.
„Na vzhledu nezáleží,“ vložil se do toho Jiří. „Ale máte pravdu, že Karolína bude nejvhodnější. Nechci se vás nijak dotknout,“ pohlédl na mé dvě kamarádky, „ale ty, Karolíno, vypadáš z vás tří nejcitlivěji.“
Zaskočeně jsem na něj hleděla. „V čem bude spočívat má úloha? Jak docílíte toho, abych hrála Verču? Já jí vůbec neznám, akorát jsem o ní slyšela něco od Nikoly.“ „To vůbec nevadí, že tu dotyčnou neznáš. Pomocí hypnózy docílíme toho, že se budeš jako Veronika chovat a Nikola si tak bude myslet, že mluví s Verčou a tím docílíme, že si ty dvě vyříkají to, co mezi nimi je.“ „Dobrá,“ odpověděla jsem. A po chvíli jsem dodala: „A jak toho docílíme?“ „Stačí, když se budeš soustředit a poddáš se mému hlasu.“ „Můžeme to zkusit, já jsem připravená.“ „Ale to nebude tak jednoduché, moc by mi pomohlo, kdybych měl v ruce jakýkoliv předmět, který měla Verča u sebe, aby tak došlo ke spojení mezi její a tvou duší.“ „A…a…aha. S tím jsme nepočítaly“ dodala po chvíli Sára. „Děvčata, nezoufejte, vždyť jste mi říkaly, že si ty dvě psaly dopisy. Podařilo by se vám získat jeden z dopisů, který psala Verča Nikole?“ „Snad ano,“ odpověděla jsem po chvíli. „Tak do toho, děvčata, jakmile budete mít něco, co Verče patřilo, dejte mi vědět, moc rád vám pomohu. Nechť se na vás štěstí usmívá a je dobře, že chcete své kamarádce pomoci.“ Po těchto slovech se s námi léčitel rozloučil.
My jsme neváhaly ani chvíli a vydaly jsme se do nemocnice za Nikolou. Chtěly jsme, zda by nám mohla poskytnout poslední dopis, který dostala od Verči, ale ani jedna z nás nenašla odvahu se Nikoly zeptat. Po chvíli se však Sára odvážně zeptala: „Nikolo, mám na tebe prosbu. Váš, že ti chceme pomoci za každou cenu a chceme, aby ses odtud brzy dostala. Potřebovaly bychom však vidět ten úplně poslední dopis, který ti psala Verča, šlo by to?“ Nikola mi připadala jako proměněná. Pohlédla na mě očima plnýma naděje a řekla:“Vím, že mi všichni chcete pomoci, je mi moc špatně a smutno a taky už bych se odtud brzy chtěla dostat a být zase s vámi.“ Moc nás Nikolina slova potěšila. Po chvíli Nikola strčila ruku pod peřinu, jakoby tam něco usilovně hledala. Po chvíli vytáhla poslední dopis od Verči. Byl dost zmačkaný, patrně tím, jak ho stále k sobě tiskla a objímala ho. I naposled jej objala a řekla:“Holky, dávám vám to nejcennější, co mám.“ Poděkovaly jsme jí a kvapně jsme šly za Jiřím. Ten nás radostně přivítal:“Zdravím vás dámy, je vidět, že kamarádce chcete opravdu pomoct.“ Najednou mi z ničeho nic přešel mráz po zádech, když jsem si představila, že jsem jako Verča. Vzpomněla jsem si na matku, jak plakala a modlila se a rázem jsem pocítila slabost. Jiří mi položil ruku na rameno a jeho oči na mě chlácholivě spočinuly. „Karolíno, nezlob se na mě, ale ty určitě roli Verči radši hrát nebudeš, prožila sis toho dost špatného a taky by ti to asi neudělalo dobře na duši. Spíš by se na to hodila Sára nebo Regína.“ Já jsem si oddychla, ale byla jsem zvědavá, kdo z holek bude Verčou? Která z nich bude silnější? Na chvíli jsem se zamyslela. „Ne! Zkusím to. Myslím, že my všechny jsme si prošly lecčíms, vyšlo by to nastejno.“ Holky na mě povzbudivě vzhlížely. „Veškeré naděje vkládáme do tebe, Karolíno. Tys nám ukázala jak se vypořádat s nepřízní osudu, ukázalas nám, že i přes všechnu bolest má člověk právo nejen na šťastný život, ale hlavně na dobré přátele. Poznaly jsme v tobě silnou osobnost,“ promluvila Sára.
„Držíme ti palce,“ snažila se mě podpořit Regína.
„Tak tedy do toho,“ podařilo se mi vykoktat přes obrovský knedlík v krku a podařilo se mi nervózně usmát, když jsem zaznamenala Jiřího povzbudivý pohled.
„Nuže, dáme se tedy do toho. Ale prvně, než se do toho dáme, je nutné, abys byla naprosto v klidu a soustředila se. Chvilku si odpočiň, vím, že to není lehké nést takové břemeno, ale kamarádky ti věří, zvládneš to.“ Po Jiřího slovech jsem se zamyslela a snažila jsem se opravdu se soustředit a působit vyrovnaně. Čím dál víc jsem se dívala do jeho tváře a pozvolna jsem se začala ze všeho vzpamatovávat. „Jsem připravená.“ odpověděla jsem po chvíli a můj hlas už zněl mnohem vyrovnaněji. „Já věděl, že to dokážeš se soustředit, nyní se však soustřeď ještě víc, dívej se mi do očí a naslouchej můj hlas. Jiří držel v ruce dopis od Verči a přitom mluvil na mě a upřeně se na mě díval. „Dívej se mi do očí, chce se ti spát, jsi unavená a než napočítám do tří, tak usneš“ Po těchto slovech jsem si již nic nepamatovala, jen jsem vzdáleně slyšela Jiřího, jak počítá: „Jedna, dva tři…“ „Nyní tvá duše opouští tvou tělesnou schránku, aby přenechala své místo Veče… aby přenechala své místo Verče.“A najednou jsem opravdu byla Verča. Vůbec nevím, jak se to stalo, ale opravdu jsem jí byla. Cítila jsem, jak jsem silná a že se chvi bránit zlému osudu. Také jsem spatřila Nikolu, jak mi poslala smutný dopis. „Verčo, jsi má jediná sestřenice a kamarádka, můj blízký človíček. proč jsi to udělala? Proč jsi vyskočila z okna?“ Byl to zvláštní pocit, nevěděla jsem, co Nikole říct, Jiřího hlas jsem slyšela hodně z dálky a můj hlas zněl, jakobych byla po narkóze. Jazyk jsem měla těžký a celá jsem byla uvolněná. Ale Nikolu jsem slyšela a cítila jsem, že mě chytila za ruku. Sára s Regínou na mě hleděly, ale já jsem je vůbec nevnímala. „Proč? Proč zrovna ty? Ztratila jsem člověka, o kterého jsem se mohla, i když jen vzdáleně, opřít…“ Vnímala jsem pouze Nikolina slova a chvíli mi trvalo, než jsem konečně něco ze sebe dokázala vypravit: „Nikolo,“ viděla jsem, jak sebou Sára s Regínou trhly, když z úst jejich kamarádky Karolíny vyšel Veroničin vysoký hlas. „Udělala jsem chybu.“
„Verčo,“ Nikolin hlas zněl překvapeně a možná i prosebně. „Bylas jediná, koho jsem na tomhle světě měla. Chci jít za tebou, Verčo.“
„Ne,“ promluvila ze mě Veronika rozhodně. „Nemůžeš jít za mnou. Neopakuj stejné chyby jako já, sestřenko. Nikdo si sám život nedal, nemá tedy ani právo si ho sám vzít. Teď už to vím taky, jenže je pozdě.“
„Ale…“
„Ne, poslouchej mě. Máš ještě celý život před sebou, nesmíš se o něj připravit. Určitě budeš šťastná. Podívej se kolem sebe – máš kamarádky, znovu se objevil i tvůj otec. Víš, jak bys jim ublížila, kdybys odešla?“
„Asi máš pravdu,“ povzdechla si Nikola a pevněji stiskla mou ruku.
„Jsem si jistá, že se jednou setkáme,“ pokračoval Verčin hlas a zněl teď uklidňujícně. „Bude to ale až za mnoho a mnoho let.“
V tu chvíli někdo otevřel dveře nemocničního pokoje s takovou razancí, že narazily do zdi. Příšerná rána vylekala Nikolu i mě. Zavrávorala jsem a před pádem mě zachránila jen Jiřího natažená ruka.
„Děkuji,“ ohlédla jsem se na něj. Z mých úst se konečně vydral můj hlas. Bylo po všem, jenže: „Co se stalo?“
„Dokázalas to,“ usmál se Jiří a ještě pořád mě držel za rameno. „Je přirozené, že si nic nepamatuješ. Kamarádky ti to jednou poví. Teď ale ne, jsi příliš slabá a potřebuješ načerpat trochu energie. Pojď,“ vedl mě ze dveří a já letmo zahlédla, že se míjím s profesorem angličtiny, který zjevně přišel navštívit svou dceru.

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba