Luciáškovy stránky

Mezitím v jeskyni hlídala Esther svého bratra, ten po náročné operaci a účincích šípu nabíral se spánkem sílu. Nevěděl nic o tom, co se děje. Když se po chvíli probudil, jen tiše zašeptal:
„Esther, jsi tu?“
„Ano, jsem u tebe, bratříčku.“
„A kde jsou ostatní?“ zeptal se ještě zesláble.
„Šli se podívat ven.“ A s těmito slovy mu Esther vylíčila, co se stalo, o tom otřesu a o tom, co se děje venku. Vtom však ztuhla.
„Bože!“ zašeptala zděšeně. „Vidím… Alisdaire… Iris… Přízraky! Jdou sem!“
Esther věděla, že nepřátelé chtějí ji a zabijí každého, kdo ji bude chránit. Také cítili jejího zraněného bratra.
„Musíme ven, Ethane!“ zašeptala Esther naléhavě. „Tady jsme v pasti!“
S velkým úsilím bratra postavila a pomalu ho táhla k východu z jeskyně. Celý se třásl horečkou a vypětím. Nechala ho ležet ve východu a sama očekávala příchod přízraků i s démonem. Jedině o ni mu šlo, s ní chtěl přece bojovat. Vzala si Ethanův meč a vyčkávala.
Bouře neustávala. Nebe rozčísl blesk, který odhalil děsivý výjev. Král se pustil do boje s přízraky. Dbal na to, aby jim nepohlédl do očí, to by byla jistá smrt. Poblíž nich Iris sváděla boj s démonem.
„Nechte je být!“ vykřikla Esther.
Démon nepromluvil, jen zasyčel. V jeho rudých očích byla zloba. I když jeho syčení nikdo nerozuměl, Esther, sama netušila jak, věděla, co jí říká:
„Ty ubohá hloupá holko,“ zasmál se krutě. „Ty sis myslela, že když zničíš krystal, tak vyhraješ? Nevyhraješ, nastane vláda Bezejmenného! Budete se všichni plazit po zemi jako havěť!“
„Na Alisdaira, Iris ani na mého bratra nesáhneš,“ zašeptala Esther. „Zničím tě, jako jsem zničila tvůj krystal, který ti měl být zdrojem moci!“
Bezejmenný znovu zasyčel.
„Tak to se ještě uvidí!“
Esther už mu neodpovídala, jen se plně soustředila na démonovu mysl. Odvážila se vstoupit dovnitř. Viděla jen temno a zlo. A pak ji to napadlo. Zničí jeho zlo dobrými myšlenkami! Předávala mu své myšlenky. Svoji lásku k bratrovi, přátelství s Iris. A oddanost králi, vlastně něco víc, lásku k němu.
„Proboha, co to dělá?“ lekla se Iris, když viděla, jak Esther bledne. „Vyčerpá ji to! Já se s nimi vypořádám, Alisdaire, buď blízko ní!“
Iris si sama poradila se zbylými přízraky. Alisdaire jich několik pobil a ti, kteří přežili, byli natolik oslabení, že s nimi Iris mnoho práce neměla.
Esther vnímala démonovy myšlenky, viděla vraždění nevinných lidí, pomalou a bolestivou smrt krále a mnoho dalších hrůz. Ale čím víc se soustředila na zničení démona, tím víc jeho zloba ochabovala. Jeho syčení už nebylo výhružné, bylo jen z bolesti, kterou mu působila. Pozvolna slábl, až zeslábl docela. Esther pozvedla bratrův meč a přesně mířenou ranou démona dorazila. Cítila, že ji král zvedl do náručí, pak ji pohltila tma.
Když se Esther probírala, nebylo po bouři a dešti ani památky, naopak, vycházející slunce jí lehce hladilo tvář. Ucítila dotyk na své tváři, a jak byla zmatená, trhla sebou.
„Přichází k sobě,“ řekl král. „Esther, jsme s tebou, dokázala jsi to!“
„Padl,“ zašeptala Esther.
„Ano, díky tobě,“ zašeptal král dojatě. „To, cos udělala, bylo mimořádně těžké. Iris říkala, že by s tím měla potíže i ona sama, vstoupit někomu do mysli, to není jen tak. A tys porazila mocného démona.“
„Ležíš ve mdlobách už skoro dva dny,“ přidala se Iris. „Měla jsem o tebe strach, když jsem poznala, o co se pokoušíš. Bez znalostí magie stačilo málo, aby tě jedinou myšlenkou zabil.“
Esther se pomalu posadila a opřela se o krále.
„Co Ethan?“ chtěla vědět.
„Nemá cenu ti něco nalhávat,“ řekla Iris. „Jsi statečná a s pravdou se snad vyrovnáš, i když je krutá. Ethan je na tom hůř, než jsme mysleli. Musíme co nejdřív na pevninu, kde čeká Morpheus, jen on mu může pomoci. Snad dojedeme včas.“
„Bylo správné rozhodnutí, že jste jeskyni opustili,“ řekl král. „Živí byste se ven nedostali, kdyby tam vtrhli oni.“
„Nechápu, jak jsem Ethana vytáhla,“ řekla Esther.
„Ve strachu člověk dokáže netušené věci,“ řekla Iris. „Našla jsem loďku, do které se všichni vejdeme. Vyrazíme na pevninu. Jak se cítíš, Esther?“
„Jsem trochu slabá, ale souhlasím, abychom vyrazili,“ řekla Esther. „Morpheus musí Ethanovi pomoct co nejdřív.“
Esther pomalu vstala. Lehce zakolísala, než našla ztracenou rovnováhu. Král a Iris uložili jejího bratra do loďky. Vydali se na cestu. Vlny nešly proti nim, o to měl Alisdaire snadnější veslování. I tak však byla cesta namáhavá, neboť bylo velmi teplo a vzduch nad hladinou moře byl vlhký. Během pár hodin plavby měl provlhlé oblečení a po celém těle mu stékal pot. Musel si svléknout tuniku a Esther mu podala vlhký hadřík, aby se otřel.
„Už vidím pevninu, Alisdaire,“ ozvala se Esther po dalších několika hodinách. Polekala se však, když viděla, jak je její bratr bledý a bezvládně leží. Ztrácel vědomí.
„Ethane, teď to nesmíš vzdát, za chvíli budeme na pevnině, čeká na tebe Morpheus, nejlepší léčitel v celé říši,“ zašeptala mu. „Dostaneme tě k němu, tak to nevzdávej.“
Ethan pootevřel oči. Usykl bolestí, když mu sestra opatrně zvedla hlavu a Iris mu podala vodu. Pak opět usnul a zbytek cesty prospal v horečnatém spánku.
„Už jsme blízko,“ řekla Esther tak, aby to i král slyšel. „Jen několik metrů od pevniny.“
Alisdaire se zhluboka nadechl k posledním několika záběrům. Ač byl vytrvalý, cesta v horkém vlhkém vzduchu ho vysílila. V pažích a zádech pociťoval bolestivé křeče. Přišlo to jako vysvobození, když zaznamenal, že dosáhne vesly na dno. Poslední dva záběry a přistáli na břehu, kde čekal Morpheus.
„Buďte zdráv, Morpheusi,“ pozdravila Esther Ostrovního mága. „Nikdy nezapomenu, že jen díky Vám jsem naživu. Prosím, zachraňte i mého bratra.“
„Udělám pro něj, co budu moci, Esther,“ slíbil Morpheus. „Postarám se o něj a pak prohlédnu i tebe, máš toho za sebou mnoho, co by na tobě mohlo zanechat následky. Odneseme tvého bratra do královského paláce, jako jedno z mála míst zde na pevnině nebyl zničen. Udělali jsme v něm útočiště pro zraněné.“
„Patří ti mé velké díky, příteli,“ řekl král Alisdaire, ještě celý udýchaný. „Ochránil jsi celou moji říši, když jsi dokázal udržet s mojí armádou situaci tady. Ostrov je v pořádku, i tvé obydlí.“
Během hovoru odnesli Morpheus a král Ethana do paláce, kde ho uložili. Morpheus odebral jeho sestře trochu krve, aby mohl namíchat směs, která by mu mohla pomoci.
„Iris?“ ozval se hlas z místnosti, kde Ethan ležel.
„Otče!“ rozběhla se Iris ke svému otci. „Jsem ráda, že žiješ!“
„I já jsem rád, že tě vidím zdravou, dítě, a jsem na tebe hrdý. Ano, jsem naživu, bohužel, otec Esther a jejího bratra a jejich matka takové štěstí neměli. Půjdeme domů, prospíš se a pak mi budeš všechno vypravovat.“
„Ne, otče,“ řekla Iris. „Zůstanu u Ethana. Chci, aby se uzdravil, bez něj by můj život už neměl smysl.“
„Ach, ovšem. Láska je mocná. Snad ten hoch bude mít štěstí, jistě byl velmi statečný. Jak si přeješ, já přijdu za tebou.“
Morpheus prohlédl i Esther.
„Zdá se, že toho bylo na tebe opravdu hodně,“ řekl jí. „A navíc ještě musíš přijmout jednu velmi smutnou zprávu. Tví rodiče zemřeli. Tuhle noc a ještě nějakou dobu bys neměla být sama. Jsi silná a statečná, zachránilas krále a celou jeho říši. Tvé tělo neutrpělo újmu, ale tvá duše potřebuje čas na zahojení.“
Esther mlčela. Sklopila hlavu a jen tiše plakala. Téměř nevnímala, když ji král oslovil a chtěl ji odvést k sobě do ložnice. Nedokázala se ani pohnout. Alisdaire ji tedy vzal do náruče a vynesl ji po točitých schodech nahoru do své komnaty.
„Jen se vyplač, Esther,“ zašeptal jí. „Zůstanu s tebou. Tvá bolest je jen těžko představitelná pro ty, kdo ji neprožili.“
Pro Alisdaira bylo neméně bolestné se jen dívat, jak Esther trpí. Chtěl ji před tím uchránit. Pevně ji držel ve své náruči, dokud neusnula vyčerpáním. Trápily ji zlé sny, z kterých se budila se slzami. Král ji však pořád držel a jemně hladil po vlasech. Věděl, že v tomhle jí nemůže pomoci ani on sám, ani Morpheus. S touhle bolestí se Esther musela poprat sama.
Esther několik dní nepromluvila. Špatně spala a odmítala jíst. Jediné, co ji těšilo, bylo cokoliv, co mohla dělat rukama. Proto splétala kůže a protkávala je zlatými nitěmi, až vytvořila nádherný opasek se sponou z ryzího zlata. Také hodně vyšívala, vyšila mnoho kusů oděvu nádhernými výšivkami, ani tehdy se však nedokázala rozptýlit. Mnoho času trávila také u Ethanova lůžka, beze slov, jen u něj mlčky seděla. A právě tam opět promluvila.
„Moje nohy,“ zašeptala a třela si nohy, jako by si chtěla ulevit při bolesti. „Necítím je… Ethan… Už se nikdy nepostaví. Asi bude žít, ale nebude schopen pohybu. To ho zabije…“
„Bohužel, i tahle možnost tu je,“ potvrdil Morpheus. „Leží už dlouho, chvílemi ztrácí vědomí, horečky přetrvávají a tělo ochabuje. Navíc kombinace dvou jedů z šípů, jeden byl velmi blízko páteře, je nebezpečná, upřímně se divím, že jste ho sem dopravili živého. Spojení dvojčat, magie, která neztrácí roušku tajemství.“
Esther si jen přitiskla ruce k tváři v zoufalém pláči. Iris i Alisdaire k ní okamžitě přiskočili.
„Morpheusi, mohli bychom si promluvit o samotě?“ ozval se Alisdaire, aby ho Esther neslyšela a společně s mágem se vzdálili. „Jde o Esther, mám o ni strach. Nechce jíst, v noci nespí, vidíš sám, jak je pohublá a pobledlá, sotva se drží na nohou, jak je slabá. Třesou se jí ruce. Neexistuje způsob, jak jí pomoci překonat, co ji trápí?“
„Jen čas její rány zahojí,“ odpověděl Morpehus. „Ovšem vydržet ten čas, než ta bolest přejde, to je opravdu těžké, mnozí to nedokážou a vezmou si život. Proto neustále zdůrazňuji, že by Esther neměla být sama. Můj pane, dám Vám pro ni lektvar, kterého jí dáte doušek na noc, aby spala, je vidět, že bděla mnoho nocí. Mám i lektvar, který by měl podpořit chuť k jídlu, snad začne i jíst. Pokud ne, připravím směs všeho, co její tělo potřebuje, bude sladká, takže by jí měla i chutnat. Máte pravdu, že je už dost slabá. Snad se její zmučená duše uzdraví, má přece Vás, můj králi.“
„Chci jí být oporou,“ řekl král. „Záleží mi na tom, aby byla v pořádku, vždyť jí vděčím za tolik.“
„Jen vděčíš, Alisdaire?“ vložila se do hovoru Iris. „Z toho, jak ti na Esther záleží, soudím, že nejen to. To, co k ní cítíš, není jen vděčnost, aspoň si myslím. |A pokud jde o Esther, to, že chtěla obětovat vlastní život, aby zachránila tvůj, nebylo jen proto, že jsi král, kterému je oddána.“
„Máš pravdu, Iris,“ řekl král. „Nikdy jsem o tom nemluvil, ale Esther na mě hluboce zapůsobila, když jsem ji poprvé uviděl. Jak jste mě všichni přišli varovat. A pak, jak odjela se mnou a dala v sázku svůj život. Proto jsem s ní chtěl být, když plnila svůj úkol. Když ona trpí, trpím i já.“
„Jděte za ní, můj pane, zde máte lektvary,“ řekl Morpheus. „Výživnou směs přinese zítra Iris.“
„Je čas jít,“ zašeptal král plačící Esther. „Co tvoje nohy? Dokážeš vstát?“
Esther se postavila a zavrávorala. Král ji zachytil a společně odešli zpět do jeho komnaty. Král jí podal nejdříve lektvar, který jí měl podpořit chuť k jídlu.
„Morpheus mi tento lék dal pro tebe,“ vysvětlil jí. Esther k němu zvedla svůj smutný pohled a po chvíli váhání si vzala kalich s lektvarem. Odporem zkroutila obličej, ale vypila ho. Účinek se však nedostavil ani po několika hodinách, Esther stále odmítala cokoliv sníst. Alisdaire si pomyslel, že ráno bývá moudřejší večera a třeba lektvar začne působit, až se prospí. Proto jí podal druhý lektvar, aby usnula. Tentokrát se účinek dostavil okamžitě a dívka prospala klidně celou noc.

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba