Luciáškovy stránky

Tak po dlouhé době přikládám další kapitolku. Dlouhou dobu jsme povídku nepsali, ale hodláme i nadále v její tvorbě pokračovat a přkládám sem proto už sedmou kapitolku a opět se máte na co těšit. Už teď se pracue i na osmé kapitole, ale o té až bude hotová… 😀

Kapitola 7 – Málem tragická událost

Sára na mě pohlédla vyděšeně a ustaraně. „Utíkej, teď je každá minuta dobrá!“ V hlavě se mi honily příšerné myslčnky, cokdyž si Nikola chce vzít život? musíme tomu zabránit ať se děje cokoli, tenhle člověk pomoc si více než zaslouží. Vtom jsme vešly do chodby metra. Cítila jsem, jak mnou projel jakoby ostrý šíp, celou mou duší, tělem a srdcem.Sára se rozhlédla po velikém nástupišti, já jsem také svým pohledem týmž směrem putovala. To, co jsme viděla si toteď přeji, kéž by se mi jen zdálo. Ještě teď se mi svírá hrdlo, když na to jen pomyslím. Na okraji hlubokého kolejiště stála Nikola s očima plnýma slz a chystala se skočit dolů. Právě přijelo metro, ona se polekala a uklouzla a upadla dolů. Naštěstí se jí nic vážného nestalo, ale hodní lidé, kteří přišli ji ihned vytáhli ven. Kdosi zjistil, že ubohá Nikola o sobě neví. Ihned jsme se Sárou zavolaly záchranku a nechaly ji odvézt do nemocnice. Plakaly jsme obě a také jsme se moc bály o Nikolu, ale ani v nejtěžších chvílích jsme nepřestávaly držet spolu.
Mučivý strach nám oběma svíral hrdlo. Vždyť tahle křehká bytost všechno zvládne a my jí pomůžeme. Hlavně, ať je v pořádku. Musíme dát vědět Regíně a taky ohlásit vše ve škole! Honily se mi hlavou různé myšlenky. Naše jediné přání bylo, aby vše dopadlo dobře a nebylo už pozdě. Ano, dokážeme to! Postaráme se o ni. Byly jsme ochotné ji dostat ze všeho trápení. Nechtěly jsme se od ní hnout ani na krok.
„Poté, co jsme se obě z této tragické události vzpamatovaly a věděly jsme, že je Nikola pod lékařským dohledem a tudíž jí nic vážného nehrozí, jsme všechno ohlásily Regíně a také jsme Nikolu omluvily ve škole. Přemýšlela jsem, zda bych neměla informovat i její rodiče, ale neměla jsem odvahu setkat se s její mámou. Ani Sára s Regínou se na to necítily. Dneska jsme ani neměli hodinu angličtiny, takže jsme se o jedné z přestávek se sárou rozhodly, že se vydáme za naším profesorem angličtiny a řekneme mu, co se stalo. Měl by o tom vědět, když je to její otec. Jak jsme se domluvily, tak jsme také učinily, ale při prvním pokusu zastihnout pana profesora jsme byly neúspěšné a tak jsme druhou přestávku proces zopakovaly. Pan profesor byl zděšený stejně jako my, když jsme mu o celém případu vyprávěly. Po mně chtěl vědět všechny podrobnosti, jak se Nikola dostala až do nemocnice, tak jsem mu vyprávěla i o tom, že spala u nás doma a že jsem se ráno probudila a Nikola nikde a že jsme ji se Sárou hledaly. Pan profesor vypadal ustaraně a bez rozmýšlení odpověděl: „Děkuji vám, děvčata, je vidět, že všechny tři máte dobré srdce. Hned dneska pojedu za Nioou do nemocnice, je to přece moje dcera a potřebuje mít u sebe někoho blízkého. Poud chcete, můžete jít se mnou.“ Všechny tři jsme souhlasily.
Po vyučování jsme všechny čekaly před školní budovou vyhlížejíce pana profesora. Po krátkém čekání pan profesor přišel a všichni jsme odešli za Nikolou. Přemýšlela jsem, zda bude pro Nikolu dobré, aby věděla, co se vlastně stalo a že přišla k sobě až v nemocnici. Se Sárou a Regínou jsme si řekli, že jí nebudeme připomínat ošklivé věci, zažila si jich přece přes příliš. Cestou jsme se zastavili v obchodě a koupili jsme čokoládu, kterou, jak nám řekl otec Nikoly, měla jeho dcera nejraději. Když jsme vešli do nemocničního pokoje, Nikola ležela v posteli, ale začala se ihned usmívat a vztahovala ruce k otci, aby ho mohla obejmout. Oči jí zářily radostí. My jsme stály kousek opodál a mlčky jsme oba pozorovaly, neměly jsme odvahu narušit to, co probíhalo při setkání mezi Nikolou a jejím otcem. „Tati, tati, ty, ty jsi za mnou přišel? A jak to víš, že jsem tu? Moc Ti děkuju!“ „Vím to od tvých kamarádek, podívej, vedu Ti je.“ Přišly jsme k Nikolině posteli a podaly jí čokoládu. Bože, ta měla radost, usmívala se na nás a objímala nás. Po chvíli se na nás podívala a řekla:“Holky, víte, jak jsem tehdy…. V tom metru… Zachránily jste mi život. Z celého srdce vám děkuju.“ Nikolin otec neskrýval sslzy dojetí, když poslouchal, jak jsme si s Nikolou povídaly.
Najednou se Nikola zarazila. Dlouho nás mlčky pozorvala a dívala se na nás poněkud vystrašeným pohledem. Bylo znát, že nám ještě chce něco říct. Konečně k nám tiše promluvila: „Víte… Chovala jsem se… Já… Nevím, jak mám začít… Všechno to bylo tak složité. Vždyť já jsem vlastně člověk jako vy. Myslela jsem si o sobě kdoví co, ale díky vám se mi podařilo odstranit tu slupku v sobě, která překrývala všechno dobro. Děkuju vám za to, že jste mě nikdy nenechaly samotnou. Viďte, že mě neodsoudíte? Vím, že se mi to teď asi lehko říká… Máte důvod mě poslat do háje, ale ani nevíte, co pro mě znamenáte. Nebýt vás, nedokázala bych už žít s takovým břemenem a trápením v srdci!“
Po Nikoliných slovech zavládlo na chvíli ticho, nikdo nic neříkal. Po chvíli jsem však promluvila já: „Nikolo, samozřejm se na nás můžeš ve všem spolehnout, rádi ti pomůžeme. Každý občas v životě udělá nějakou chybu, které pak lituje, ale má-li pevnou vůli a ví, že chce na sobě něco změnit, najde se někdo, kdo mu v tomto úsilí pomůže. A od toho jsme tady my, kdykoliv, když se budeš cítit osamělá, budeš se chtít s něčím svěřit a nebo si jen tak popovídat, můžeš přijít za kteroukoliv z nás.“ „Můžu… můžu se spolehnout i na Sáru s Regínou?“ Zeptala se po chvíli nNikola. „Samozřejmě.“ Odpověděly Sára s Regínou současně. „Děkuji vám všem moc, já vás nemít, tak by můj život ztratil smysl.“ dodala Nikola.
Nezdálo se, že bychom s Nikolou bylo moc dlouho, ale čas strávený s ním nám utekl strašně rychle a návštěvní hodiny v nemocnici se krátily neuvěřitelným tempem. Musely jsme se proto rozloučit a všichni čtyři jsme odešli ven. Já, Regína a Sára jsme šli k nám domů na čaj a pan profesor se s námi rozloučil už při odchodu z nemocnice. Jak říkal, tak ještě musí zajít do obchodu na každodenní nákup a vzhedem k tomu, že bylo pozdě odpoledne, tak se s námi nemohl dlouho zdržovat, aby mu v obchodě nezavřeli. Ale v jeho myšlenkácch, duši i uších mu zněla Nikolina slova. V duchu si říkal:“Ony té mojí holčičce pomůžou, ať jednou pro vždy dá vale minulosti a žije krásný život. I já se jí budu hodně věnovat.“ Cítil v děvčatech velkou oporu. Také on našel nový smysl žít, měl nyní pro koho. My jjsme si povídaly spolu a hřálo nás u srdce. Dohodly jsme se, že když to jen trošku půjde, půjdeme opět za Nikolou i s panem profesorem.

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba