Luciáškovy stránky

Tak posílám další kapitolku. Už se nám začíná povídka dobře rozjíždět, už jsem zvědavý na vaše komentáře, co našemu počinu říkáte.

Kapitola 4 – Pravda o dívce s kamennou tváří

Nikola se smutným pohledem stále dívala na profesora angličtiny, v jejích očích byl strach a obavy. Stále však vládlo hrobové ticho, nikdo se neopovážil nic říct, když v tu najednou se ozval školní zvonek, který ukončoval hodinu. V tu chvíli, celá třída jakoby se probudila z dlouhého spánku, někteří ze třídy se odebrali na chotbu, kde se scházeli se svými známými z ostatních tříd, ale přesto z naší třídy někteří zůstali a to jsem byla já, Regína, Sára a Nikola. Sára okamžitě přišla k nám s Regínou. Bylo na ní vidět, že by nám ráda něco sdělila, ale všimla jsem si, že si není jistá sama sebou. Potichu jsem se proto Sáry zeptala: „Copak je, něco se stalo?“ Sára se s ustaraným pohledem zadívaa na mě a na Regínu a po chvíli potichu promluvila: „Já vím, proč se stalo to o téhle poslední hodině, mně se jako jediné Nikola svěřila a přiznám se, žese mi to velmi těžko říká, ale vám věřím a vím, že to nerozkřiknete po celé škole“. Sára mluvila tiše, nejspíš proto, že se obávala, aby jí neslyšela i Nikola, která byla zahleděná do jakéhosi sešitu a četla si. Když však se Sára na chvíli odmlčela, i Nikola si všimla, že se ve třídě něco děje a Sářin hlas jí vytrhl od četby. Hned přistoupila k Sáře a z jejího pohledu opět čišela zlost: „Ne, že jim něco řekneš, Sáro!“ „Jestli jo, tak už s tebou nikdy nepromluvím“ V tuhle chvíli jsem zase poznávala tu zlou Nikolu, už to zase nebyla ta citlivá holka. Sára na Nikolu krátce pohlédla:“Neboj se, nic nikomu neřeknu, ony ti neublíží.“ Nikolapotéodešla zpět do lavice, kde se pilně připravovala na další hodinu. Mnou ale otřásala zvědavost a REgínou také, proto jsme vyrazily o další přestávce na chodbu, kde nám Sára svěřila kousek Nikolina příběhu. „Jak jste poznaly, Nikola je velice nafintěná, bohatá a namyšlená. Je to však jen materiální – její duše je citově vyprahlá jako studna, už dávno se s ní nikdo nepomazlil, neobjal ji, či nepohladil. Její maminka stále pracuje a vydělává mnoho peněz a Nikola se vrací do prázdného domu a je tam stále sama. V životě Nikoly se vyskytoval i otec, ano, byl to již zmíněný profesor angličtiny. nikolu i matku měl moc rád a byl pro ně velikou oporou, ale nestálé chlapské srdce ho přitáhlo k jiné, možná pro něj krásnější paní, se kterou se odstěhoval pryč.“ Začínalo nám být všechno jasné.
Byly jsme rozhodnuté, že pokud nám tahle holka s kamenným srdcem bude schopná a ochotná dát šanci, pomůžeme jí. Já byla vždy schopná a připravená snášet útrapy, proto mi záleželo a stále záleží na tom, aby lidé kolem mě se měli lépe. Proč by také Nikola nemohla poznat v životě něco, co jí bylo utajeno? Vždyť jí vlastně začínám chápat, spousta lidí se brání tímto ne zrovna hezkým způsobem. Podle mě všechno spraví čas, i ona si uvědomí, že život je o něčem jiném. V jádru přece nemůže být zlá. V životě jsem se často zklamala, chtěla jsem pomoci lidem, kteří mě pak odmítli a dali krutě najevo, že o mě nestojí. Bude taková i Nikola? Dokáže zahodit svou ledovou masku a přidá se k nám? Tyto otázky se mi honily hlavou po celý zbytek vyučovacího dne.
Když nám skončila poslední hodina, všichni se rozutekli do všech směrů, jako poslední jsme odcházeli já, Regína a Sára, já jsem se rozhlížela po okolí, jakým směrem běžela Nikola, ale ta byla už dávno někde v předních řadách lidí, kteří se hnali ven ze školy. Nechtělo se mi na ni řvát, chtěla jsem jí pomoct, ale bála jsem se reakce ostatních spolužáků, přece jenom Sára mi i sama říkala, abych nic nikomu nevykládala. Nechala jsem tedy prozatím Nikou být.
My tři, co jsme šly ze školy jako poslední, jsme se ještě zastavili v nedalekém parku, kde jsme chvíli seděly, povídaly si, probraly vše, co se dalo, ale o Nikole jsme se nezmiňovaly, teda až do chvále, než nás z odpolední siesty vyrušil jakýsi vzdálený hlas. „Dobrý den, promiňte, můžu si k vám na chviličku sednout?“ Hlas zněl roztřeseně, vyplašeně, nejistě a váhavě, ale já jsem cítila, že když tu dotyčnou odmítneme, pocítí smutek, jenž byl jejím každodenním chlebem. Byla to Nikola, třásla se po celém těle a pláč měla na krajíčku. Pohlédla jsem na ni a řekla:“Jasně, že si k nám můžeš sednout a neboj se nás, nemusíš nám přece vykat, jsme tvé sdpolužačky.“ Nikola rychle pohlížela všemi směry na REgínu, Sáru a na mě, zda to myslím vážně, potom si opatrně přisedla na nejvzdálenější okraj lavičky. Když tu se k ní Sára naklonila, uchopila ji za ruku a přisunula blíž k Regíně a ke mně. Ale Nikola sebou vyděšeně trhla a řekla:“Nezasloužím si, abyste ke mně byly hodné, ubližovala jsem vám všem, moc se vám za to omlouvám, prosím vás, můžete mi odpustit? Já nejsem taková, ajk se zdám.“ REgína na Nikolu pohlédla a řekla:“To víš, že jo, já e na tebe nezlobím a neboj se nás.“ Nikola v parku chvilku seděla a poslouchala nás, o čem si povídáme, ale potom se odebrala směrem k domovu a zamávala nám na rozloučenou. BYlo mi jasné, že s touhle hokou se musí jednat pomaličku a úplně od začátku, ale když i ona bude chtít, pomůžeme jí a bude si moct život i užít.

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba