Luciáškovy stránky

Tak tohle je další kapitolka naší společné tvorby. Název zní tak nějak dost divně, ale jiný mě proto nenapadl…. 😀 Tahle kapitolka je spíš opravdu o tom hezkém a spíš jen takového cosi méně záživného, ale tak i to k tomu patří a dotváří to tak celkový obraz naší povídky. Už jsem zvědavý na vaše případné názory.

Kapitola 14 – Můj první skutečný vztah

Zděšeně jsem se podívala po Regíně a Sáře. I ony pochopily a tvářily se neklidně. Musela jsem Nikole něco odpovědět, ale netušila jsem, co říct. Mám přiznat pravdu? Nebo si něco vymyslet? Naštěstí mě zachránila Regína, která se k Nikole otočila a řekla: „Seznámily jsme se s ním všechny tři, ještě, když jsi byla v nemocnici, tak jsme ti chtěly pomoci, tak jsme se na něj obrátili s prosbou o pomoc.“ „A jak mi pomohl?“ „Nevím, zda jsi připravená tohle vědět, jsme rády, že jsi ze všeho venku, časem ti to určitě rád řekne on sám. Nechceme k tobě být neupřímné, ale nejsme si jisté, zda by bylo dobré, abys to věděla.“ „Tak dobře, počkám na něho, on mi to řekne sám, až si bude jistý, že je na to ta správná doba. Každopádně mu už teď předem děkuju, že mi pomohl. Jsem fakt šťastná, že můžu být s vámi.“
Po tomto rozhovoru jsem se od holek odloučila a vzdálila se. Když už jsem byla kousek od nich, sáhla jsem do kapsy po svém mobilním telefonu a začala prohledávat svůj adresář kontaktů. Našla jsem si Jiřího telefonní číslo a dlouze jsem zvažovala, jak jej vlastně oslovím, kvůli čemu volám. Sára, Nikola a Regína mě zdáli pozorovaly. V jejích tvářích bylo poznat, že mou situaci plně chápou. A já jsem se pořád nemohla odhodlat k tomu, abych tomu Jiřímu zavolala. „Jak začít… co říct… jak začít….“ opakovala jsem si v duchu a po chvíli jsem však neváhala a Jiřímu zavolala. Chvíli jsem čekala, telefon vyzváněl a zdálo se mi, že čekám celou věčnost, než ho Jiří zvedne. Ale tu se ozval jeho krásný a hluboký hlas. „Prosím, kdo je tam?“ Teď bylo na mě, abych promluvila, ale hlas se mi třásl. Potichu jsem se dožadovala pohledu Sáry, Nikoly i REgíny. Po chvíli jsem promluvila:“Ahoj Jiří, to jsem já, Karolína. Chtěla jsem ti říct, že v té kavárně jsem si s tebou moc hezky popovídala a děkuju Ti, že jsi mě pozval na kávu. Mohla bych tě někdy vidět a pozvání ti oplatit?“ Tajně jsem doufala, že Jiří řekne ano:“Proč ne, jsi úžasný člověk, máš osobní kouzlo, jsi hezká a hodná a hlavně silná osobnost. Tak třeba ve středu?“ „Ano! Skoro jsem zakřičela na celou ulici, mé tři kamarádky sebou vyděšeně trhly a potom se vesele rozesmály. Všechny útrapy pro mě byly vzdálené a nemohla jsem se Jiřího dočkat. Zdálo se mi, že čekám celou věčnost. Nebýt našich setkání s holkama, asi bych se nedočkala. Ve škole jsme ten týden měli dost napilno, takže nebylo moc času přemýšlet o jiných věcech. Ale jak to dokázat myslet jen na učení? Měla jsem plnou hlavu Jiřího a předchozích událostí.
A jak už to bývá, když se na něco obzvláště těšíte, připadá vám, jako by se čas úplně zastavil. Těch posledních pár dní zbývajících do středy se neskonale vleklo. Nemohla jsem se dočkat, což se odráželo i na mém chování. Byla jsem roztěkaná a zapomnětlivá… I máma si toho všimla, což mělo za následek dlouhé vyslýchání. Jelikož se naše rodinné vztahy poslední dobou dost vyjasnily, svěřila jsem se jí.
Jak dny ubíhaly, tak jsem se konečně dočkala dlouho očekávaného dne. Bylo krásné a slunečné odpoledne. Já vyšla ze školy s úsměvem na rtech a zamířila jsem k té kavárně, kde jsme se měli s Jiřím sejít. Přišla jsem, ale Jiřího jsem nikde neviděla. Rozhodla jsem se proto chvíli počkat a asi po pěti minutách jsm se dočkala. Jiří přišel a hned zdáli mě vítal: „Ahoj Karolíno, to mám radost, že jsme se sešli.“ „Jééé, já sem taky šťastná, že jsme se sešli a tak z toho, jak je dneska krásně.“
Po chvíli jsme si našli volný stůl v kavárně, objednala jsem pro nás pro oba kávu a taky zmrzlinový dort. Poté, co jsme už měli kávu na stole, jsme se dali do řeči. Byla jsem podrobena hlavně výslechu, jak se daří Nikole a jak se mají Sára s Regínou. VYprávěla jsem Jiřímu, že holky se mají dobře. Ale najednou on sám přešel k jádru věci:“Karolíno, máš někoho?“ Zeptal se na to, o čem jsem tolik chtěla a bála jsem se mluvit já. Nevěděla jsem rychle, co říct, však vidina vztahu s Jiřím mě postrkovala dále. Než jsem otevřela pusu, abych pravila, že nikoho nemám, z nenadání mi zazvonil mobilní telefon. To bylo k vzteku a jak se říká, zákon schválnosti. Pomalu jsem telefon vytáhla z tašky, abych se podívala, kdo mi volá. Byla to Sára, chtěla, abych hned přišla k ní domů. „Nemůžeš mi to říct teď, prosím tě? Ptala jsem se, v této chvíli se mi opravdu odcházet nechtělo. „Ne! Prosím tě, je to překvapení pro tebe, přijď ke mně.“ Rozloučila jsem se s Jiřím a domluvila jsem se na další schůzce. Chtěli jsme se projít přírodou. Poté jsem šla k Sáře a nepřestávala jsem se radovat ze života a myslet na Jiřího. Bla jsem ale zvědavá, co se na mě chystá. Letěla jsem za Sárou, jak nejrychleji to šlo. Skoro u cíle jsem brala schody po dvou. Hořela jsem zvědavostí, co mě nahoře asi čeká. „Tak jsem tady!“ vypravila jsem ze sebe celá udýchaná. „Moc mě nenapínej, odběhla jsem kvůli tobě z rande.“ Smích, který se za mnou ozval, nepatřil jen mým kamarádkám… Ten hluboký hlas přece dobře znám, pomyslela jsem si.
„Jiří, co tu děláš?“ zeptala jsem se a otočila se směrem do bytu Sářiny rodiny, kde postával hlouček lidí.
„To není možné,“ zašklebila se na mě Regína, přistoupila blíž a tak tiše, že jsem to mohla zaslechnout jedině já, zašeptala: „Copak kvůli tomu svému Jirkovi zapomeneš i na vlastní narozeniny?“
„Cože? Já přece …“
„Všechno nejlepší,“ bylo mé zmatené koktání přerušeno sborovým zvoláním. Následovalo zuřivé potřásání rukama a jedna gratulace za druhou. Od Regíny jsem dostala knížku, od Sáry krásný hrníček na kávu, od Nikoly CD s mou oblíbenou hudbou a od Jiřího tajemnou krabičku ovázanou lesklou stuhou. Když jsem ji otevřela, vykoukl na mě překrásný stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru andělíčka. Všimla jsem si, že pod ním leží ještě jakýsi lístek. Vytáhla jsem ho a přečetla si krátký vzkaz: „To je tvůj anděl strážný. Bude tě chránit, pokud zrovna nebudu nablízku. Všechno nejlepší, Karolíno.“ Byla jsem dojata. Řetízek jsem si ihned pověsila kolem krku a ze samé radosti jsem, dřív, než mi došlo, co vlastně dělám, Jiřího objala.
„Ale řeknu ti,“ dala se do řeči Sára, „Dalo mi to práci zdržet tě tím telefonátem natolik dlouho, aby sem Jiří stačil doběhnout dřív než ty.“ Pak si ale všimla, že mě Jiří dosud drží v objetí, strčila do holek a všechny tři naráz nadšeně zatleskaly.
Všichni jsme byli rádi, já teda jsem si připadala jako v sedmém nebi. Opravdu jsem nečekala, že se stane takováhle shoda náhod. „Děkuji vám, holky. Fakt jsem strašně šťastná, že vás mám.“ dodala jsem po chvíli. Všichni jsme si sedli a začali jsme slavit. Zábava byla v plném proudu, všichni jsme se nesmírně bavili a bylo nám všem dobře. Povídali jsme si, pojídali jsme různé dobroty, které pro nás Sára s Regínou a s Nikolou připravily.
Když se už však přiblížil večer, tak jsme se všichni rozhodli vyrazit domů. Jako první odcházela Regína a pak jsme odešli my s Jiřím. Nikola u Sáry ještě chvíli zůstala.

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba