Luciáškovy stránky

Tak během dneška přidávám už druhou kapitolku, opoět se jedná o kapitolu v podobném duchu, jako byla ta předchozí, ale zde je optimistický závěr, ale naše povídka ještě nekončí, jsem zvědavý na vaše rakce.

Kapitola 9 – Nemilé zprávy o Nikole

Sára se rozloučila s profesorem i se mnou a Regínou a vykročila k domu Nikoly. Cestou přemýšlela, jak začít, aby jí Nikolina matka řekla pravdu. Byla to velmi nepřístupná a tvrdá žena. Zazvonila a neslyšela žádné kroky. Po chvíli jí přišel kdosi otevřít. Byla to matka Nikoly, která na Sáru hleděla nepřívětivě. Ona se však odhodlala a řekla:“Dobrý den, pamatujete si na mě? Jsem Nikolina kamarádka. Odvezla jsem ji do nemocnice, mám o ni strach. Jen jsem se chtěla zeptat, co s ní je? Jestli bychom mohly za ní přijít na návštěvu?“ Matka se přestala tvářit nepříjemně a pohlédla na Sáru plna naděje:“Povím ti to. Nikola prožila v dětství mnoho traumatických věcí, takže se z toho lidově řečeno, zhroutila. Musí zůstat na psychiatrickém oddělení ještě hodně dlouho.“ Sára té paní poděkovala a měla co dělat, aby se nerozplakala. Rozloučila se a utíkala k nám. Když nám pověděla, co se dozvěděla, obestřel mě a také ostatní veliký smutek a rozhodli jsme se, že za Nikolou půjdeme. V nemocnici se Nikola podrobila vyšetření, které potvrdilo, že je to rozdvojená osobnost následkem nějakého traumatu, které prožila. Byla po tom všem moc unavená a vyčerpaná. Nadešla další noc. „Verčo, Verčo! Kde jsi! Vůbec tě nevidím. Můžu tě obejmout?“ „Pojď ke mně, já tě ochráním od všeho, bojuj a buď silná, já ti dopřeju cestu, jak všemu trápení uniknout.“ „Já chci konec, konec, už nechci žít!“ Nikola viděla Verču, jak vylezla na okennní římsu a chystá se skočit. Nikola vylezla za ní a pověsila se hlavou dolů ven z okna. Rozletěly se dveře a do místnosti vstoupila doktorka. Když spatřila visící Nikolu z okna vyděšeně vykřikla:“Panebože!“ A začala neprodleně jednat. Nikolu zachránila skutečně v poslední vteřině. „Nechte mě!“ křičela Nikola. „Chci zachránit Verču! Proč ji nenecháte žít? To vám je jedno, že se zabila kvůli lidské zlobě a nenávisti! Jste zlí a nemám vás ráda! Nechali jste zemřít dívku, které ani nebylo dopřáno dobrého slova!“ Nikola se rozplakala. Celá se samými vzlyky otřásala. Doktorka se ani příliš nesnažila ji slovy uklidnit. Věděla, že to nemá cenu. Trochu uklidňujících sedativ nenápadně přidaných do Nikolina čaje však brzy udělalo své a doktorka si mohla oddechnout nad teď už klidně spící dívkou.
Když jsme se druhý den všechny tři v doprovodu Nikolina otce vydaly do nemocnice a primář nám po delším naléhání vypověděl Nikolinu noční příhodu, náš profesor se doopravdy rozplakal. Tento fakt na mě zapůsobil ještě hlouběji než cokoli jiného. Vždyť vidět plakat muže, který vždy působí tak silně a vyrovnaně, to by nenechalo chladným ani kámen.
„Pane profesore,“ začala jemně Regína. „Měla bych takový nápad… Možná by Nikole pomohlo, kdyby se mohla od matky odstěhovat. Vy… vy jste nikdy … nepřemýšlel o tom, že byste mohl požádat o svěření Nikoly do vaší péče?“
„Samozřejmě jsem to zkoušel,“ odpověděl profesor, teď už zase plně vyrovnaný a koncentrovaný. „Bylo to hned po rozvodu s bývalou manželkou. Ale ona dosáhla jen toho, že jsem dostal zákaz svou dceru vídat.“
„Ještě ale není nic ztraceno,“ snažila jsem se ho utěšit. „Můžete to zkusit znovu.“
A v profesorově tváři se objevil pravý, nefalšovaně šťastný úsměv, plný až dětské naděje. „Pokusím se udělat maximum, aby mi Nikolu svěřili, zkusím znovu zabojovat a získat Nikolu do péče.“ „Budeme vám přát hodně štěstí a budeme při vás.“ odpověděla jsem po profesorových slovech.
Po chvíli jsme se odhodlai jít se za Nikolou na chvíli podívat. Zeptali jsme se proto pana primáře, zda bychom mohli Nikolu vidět a ve kterém je pokoji. Ale bohužel k našemu zklamání nám byl vstup za Nikolou prvně zamítnut. Po krátkém rozhovoru, jež vedl profesor s primářem, nám však bylo dovoleno jít se za Nikolou podívat.
Všichni jsme stál před Nikolinou postelí, když jsme přišli do pokoje, Nikola klidně spala. Všichni jsme proto byli potichu, abychm Nikolu nevzbudili, ale po krátké chvíli se probudila. Prvně si všimla nás tří a ještě rozespalm hlasem povídala: „Děvčata, sem ráda, že jste tady, musím vám říct, že jsem byla svědkem strašné události, fakt jsem ze všeho v šoku. Nemám to tu ráda, chtěla bych odtud odejít, ale nevím, jak toho docílit. Nadechla jsem se, abych něco řekla, hledala jsem slova, když do mých myšlenek vpadla Nikola rozrušeným a rozhořčeným hlasem:“V noci mi zemřela kamarádka, která si prožila mnoho špatných věcí. Ti bezcitní doktoři nehnuli ani prstem proto, aby žila, nskočila z okna a bylo jim to úplnně jedno.“ Já jsem byla zvědavá, o kom nikola mluví a zeptala jsem se:“Prosím tě, kdo zemřel, doktoři jsou přece od toho, aby člověku přinesli úlevu a nikomu neubližují.“ Nikola po této chvíli začala vyvádět jako smyslů zbavená. Mlátila hlavou o zem a naříkala nad tím, jak jsou všichni zlí, hrubí a necitliví. Profesor ke své dcerce přiskočil co nejrychleji a objal ji. Ona však dostala vztek a prudce otce odstrčila. My tři jsme se rozběhly k primáři a všechno jsme mu řekly. Na vlastní oči jsme viděly, jak Nikole píchnul uklidňující injekci. Ona okamžitě usnula. Odešly jsme z nemocnice a profesor se znovu rozplakal.
To byl dneska den! Večer jsem nemohla usnout a díky celé té nešťastné záležitosti s Nikolou mi oči myšlenky nedovolovaly usnout. Aniž bych chtěla, hlavou se mi začaly honit vzpomínky na můj první den ve škole: Tenrkrát jsem tam šla s takovým strachem. Když se nad tím nyní zamyslím, připadá mi, že všechny mé starosti proti tomu, co prožívá Nikola ve svém nitru, jsou naprostou malicherností. Jestlipak se za ní byla podívat matka? napadlo mě. Ale kdepak! Hned jsem to zavrhla. Ta má srdce z kamene, nezná lítost, jen sebe a svou vlastní kariéru. Proč? Proč osud trestá nevinné lidi?
Za Nikolou jsme chodily den co den. Rozhovory s ní vypadaly stále podobně jako ten první. Zas a znova nám opakovala, jak jsou doktoři zlí a že chce pryč. Jen v jediné věci se nám podařilo pokročit:
„Nikolo?“ oslovila ji opatrně Regína. „Vzpomínáš si, jak jsme za tebou přišli nedávno i s tvým tatínkem?“ Na dívčino přikývnutí naše blonďatá kamarádka pokračovala: „Říkalas nám, že tady někdo skočil s okna…“
„Ano!“ rozlítila se Nikola. „Byla to moje kamarádka. A nikdo jí nepomohl.“
„Pověz nám o ní něco, prosím,“ podařilo se mi dokonale napodobit lítostný a prosebný tón. Všechny tři jsme hořely zvědavostí. Doufaly jsme, že dnes by mohl být ten pravý den. Cítily jsme se tak blízko Nikolinu trápení… Nemocná kamarádka se párkrát nadechla a pak konečně promluvila:
„Poznala jsem ji tady, jmenovala se Verča Rázná, vyprávěla mi, kolik toho v životě prožila, chtěla mi pomoct od všeho trápení, které mě tíží, ale pak druhý den, když tu byla, sem na vlastní oči viděla, jak skočila z okna, chtěla jsem ji zachránit, ale doktoři mi v tom zabránili….“ Po těchto slovech Nikola ztichla. Ani jedna z nás jsme nevěděly, co říct, jak Nikole pomoci. Dlouhé ticho jsem nakonec přerušila já a nejistým hlasem jsem se zeptala: „Nevíš, co se jí stalo, že si vzala život?“ „Ostatní na ni byli zlí, nikdo jí tady neměl rád, tvářili se, že žádnou Veroniku neznají, odsoudili ji a to všechno jen proto, že byla jiná. Nechápu takové jednání, proč musí být svět tak krutý?“ Opět zavládlo hrobové ticho, nikdo nevěděl, co říct, jen já jsem přistoupila k Nikole, pohladila ji po vlasech a řekla: „Neboj, my jsme tu s tebou a jsme tu pro tebe. Jsme rádi, že ses nám svěřila, svěřit se člověku, kterémmu věříš, je tím nejlepším lékem na všechen smutek.“
Regína a Sára k Nikole taky přistoupily a v jejích tvářích bylo poznat, že s Nikolou socítí. Sára pouze zopakovala má slova: „Neboj, soucítíme s Tebou a kdybys cokoliv potřebovala, neboj se nám s tím svěřit, rády tě vyslechneme a pomůžeme ti od všech straští a trápení. Jsme tu jena pro druhou.“

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba