Luciáškovy stránky

Tak sem vkládám další kapitolku, musím říct, že se nám z toho stalo takové trochu psycho-drama, ale myslím si, že je to ku prospěchu, jsem zvědavý na vaše komentáře a názory, co tomu našemu počinu říkáte.

Kapitola 8 – Nikolina nová kamarádka a její krutý osud

Setrvejme nyní v družném hovoru a vraťme se na chvilku do nemocnice za Nikolou. Dívka tvrdě a vyčerpaně usnula. V hlavě se jí objevovaly příjemné obrázky otce a nových kamarádek, ve svém srdci cítila objetí všech přátel, když vtom, jakoby blesk z čistého nebe ty příjemné chvíle zničil. „Pomooooc, já nechci, mami, neubližuj mi, já se bojím!“ Nikola křičela ze spaní, zmítala sebou na lůžku, plakala a strachy se třásla. Byla spocená po celém tele. Když tu pojednou, jak by ucítila jemné pohlazení. S leknutím se probudila. U Nikoly stála vysoká, útlá, leč na první pohled velmi sebevědomá dívka. Hladila Nikolu po vlasech a uklidňovala ji. „Neplakej, neboj se mě, já jsem Verča Rázná. Zdál se ti ošklivý sen víš? Já Ti od toho pomůžu, zažila jsem si toh v životě dost, musím bojovat a to, že se jmenuju Rázná není náhoda.“ Veronika měla černé oči, ve kterých se mísila síla bojovat s velkou citlivostí.
„I ty jsi silná a leccos dokážeš. Jako kdybych v tobě viděla sebe, asi toho máme hodně společného, buď silná a nestav si kolem sebe zeď, pokus se o to, uvidíš, jak tě lidi budou mít rádi. Na světě nejsi přece sama. Vím, že už ti to asi říkaly i tvoje kamarádky…“ Nikola vztáhla k Veronice ruku a pohladila ji po vlasech. Náhle ji však probral hlas právě příchozí doktorky. Obraz se rozplynul a Veronika nikde.
„Tak jak jste se, slečno, vyspala?“ oslovila Nikolu ta doktorka.
„Ehm … dobře,“ odpověděla Nikola a stále se rozhlížela. „Kde je Verča?“
„Jaká Verča? Tady na dětském oddělení žádnou Veroniku nemáme a jsem si jistá, že ani nikdo z personálu se tak nejmenuje.“
„Ale já jsem s ní přece mluvila…“
„Pane primáři! Pane primáři!“ odvrátila se doktorka od Nikoly a začala halasně volat kamsi do chodby. „Ty uklidňující prášky byly asi dost silné. Ona má halucinace.“
V místnosti zavládlo ticho a jediné, co bylo slyšet, byli něčí kroky, směřovaly přímo do pokoje, kde spala Nikola. „Pani kolegyně, co se stalo? Co je s naší pacientkou?“, ozvalo se náhle. „Nikole není dobře, trpí představou, že mluvila s nějakou Veronikou, přitom tu žádnou Veroniku nemáme.“ Odpověděla doktorka. „To bude dobré, něco se jí zdálo, některé sny bývají až moc živé a už několikrát se stalo, že po těch uklidňujících prášcích, co jsem Nikole předepsal, si i ostatní pacienti mysleli, že to, co se jim zdálo, se skutečně stalo“
Doktorka i primář se dívali na Nikolu, která vypadala, že znovu usíná. Po chvíli oba mlčky odešli. „Bude v pořádku, nic jí není“, uklidnil primář doktorku, než odešel zpět do dlouhé a temné nemocniční chodby. Když si i doktorka všimla, že Nikola spí, také z pokoje odešla.
V pokoji, kde Nikola spala opět zavládlo dlouhé ticho, které však přerušil Nikole známý hlas. Byl to hlas Verči, která na Nikolu znovu volala. „Nikolo, spíš? Slyšíš mě?“ „Ano, Verčo“ odpověděla po chvíli Nikola a než se úplně odmlčela, zeptala se: „Jak to, že tady o tobě nikdo neví? Já s tebou mluvila a když přišli doktoři, už jsi tu nebyla?“ Verča pohlédla na Nikolu očima plnýma zloby a řekla:“Je to tím, že mě docela odsoudili, protože jsem byla moc nešťastná, hodně spím a snažím se moc neprojevovat, ale když jsou pryč, jdu k tobě, myslí si, že mám na lidi špatný vliv, že mám halucinace, špatné představy, kterýma ostatní obloudím, ale není to pravda. To nejnutnější mi dají, ale dělají, jako kdybych tu nebyla. A neboj se mého pohledu, na tebe se nezlobím. Mám vztek na ty doktory. Jen trošku se odlišuju, mám jiný pohled na svět a jim se to nelíbí.“ Nikola opět natáhla ruku k -Verče a chystala se ji obejmout. Rázná dívka ji však sama objala a pravila:“Odpočívej, čerpej sílu a hlavně klid na to, abychom se mohly obejmout. Cítím, že mi ještě tolik nevěříš, ale všechno z tvé minulosti zaplašíme, neboj se, pomůžu ti.“ Náhle se otevřely dveře, rozrazila je temperamentní rozčílená doktorka, která prudce odstrčila Verču od Nikoly. „Tak tomu už vůbecnerozumím!“ vyštěkla Nikola. „Proč Veronika zmizela? Řekněte mi, kde je Veronika? Co jste s ní udělali? Proč už tady není?“ „Uklidni se, Nikolo,“ chlácholila ji doktorka. „Něco se ti zdálo. Brzy bude všechno v pořádku a vrátíš se domů.“ Bylo zjevné, že Nikola trpí opravdu nějakou představou, měla pocit, že slyší hlas, který jí skuteční lidé berou. Měla pocit, že jí není dopřán kontakt s osobou, která vůbec není reálná. Doktoři se usnesli, že psychiatrické vyšetření bude nezbytné. Když jsme druhý den za Nikolou chtěly přijít s Regínou a Sárou, byla nám sdělena nemilá novina: Nikola bude podrobena ještě dalším vyšetřením, ale nedověděly jsme se, jakým. Proč nám to nechtějí říct? Co se s ní stalo? Existovala jedna jediná možnost, jak to zjistit:
Páteční hodina angličtiny se neskutečně vlekla. Všechny tři jsme poposedávaly na svých židlích, jako kdybychom seděly na jehlách. Předminulý čas, který profesor vykládal, nás absolutně nezajímal… Konečně zazvonilo a třída se vyprázdnila. Přistoupily jsme ke katedře a pozorujíc profesora balícího si učební pomůcky do brašny jsme si dodávaly odvahu začít.
„Pane profesore?“ ozvala se nakonec Regína. „Ehm… včera jsme byly za Nikolou a dozvěděly jsme se, že …“
„…že prý nastaly nějaké problémy a ona bude podrobena dalším vyšetřením,“ doplnila ji Sára. „Chtěly jsme se zeptat, jestli…“
„…jestli byste nám mohl říct, jaká vyšetření ji čekají,“ dokončila jsem za Sáru větu a sledovala profesora. V jeho očích se náhle objevil zvláštní výraz. Mísila se v nich zloba a překvapení. Učebnice angličtiny, kterou doposud držel mu vypadla z ruky a s hlasitým šustěním se otevřela na podlaze.
„Cože?“ promluvil konečně a jeho hlas zněl najednou vystrašeně. „Další vyšetření? Proč?“
„Takže vy nic nevíte?“ vypadlo ze mě.
„Ne, děvčata,“ povzdechl si. „Včera večer byla v nemocnici moje bývalá žena. Zakázala primáři dávat informace o Nikolině stavu komukoli jinému, ví to jen ona sama…“
Nastalo dlouhé ticho, nikdo nic neříkal, těžko se hledala ta správná slova. Po chvíli jsem však nedokázala jen tak mlčet, zadívala jsem se na profesora a zeptala se: „Nemohl … nemohl… byste… se.. se.. svou bývalou ženou si o tom promluvit? Máme o Nikolu hrozný strach, nerady bychom, aby se jí něco stalo.“ Profesor se zamyslel a po chvíli pověděl: „Chápu vás, děvčata, že máte o Nikolu strach, ale my bohužel nic dělat nemůžeme. Můžeme jen doufat, že bude v pořádku. S mou bývalou ženou nemáme dobrý vztah a nevím, zda by mi prozradila, co se s naší dcerou stalo. Nemáme jinou možnost, než čekat.“ To se mně, Sáře a ani Regíně nelíbilo, chtěly jsme něco udělat, zistit, co se s Nikolou stalo, ale ani jednu z nás nenapadlo nic, jak bychom mohly zjistit, co se vlastně děje. Nikoly mámu jsme neznaly, proto jsme nenašly odvahu se jít zeptat přímo jí.. Všechny tři jsme proto odešly na oběd, ale všichni kolemjdoucí, kteří nás zahlédli, poznali, že s námi něco není v pořádku a radši se nám obloukem vyhýbali. I my jsme mlčely, nikoho z nás nenapadala ta správná slova, co bychom měli říkat. Po obědě se však stalo něco, s čím jsme ani jedna z nás nepočítaly. Už jsme byly na cestě ze školy, když jsme zaslechly z dálky hlas profesora angličtiny. „Děvčata, počkejte!“ volal na nás. Všechny tři jsme se zastavili a čekaly, co bude dál. Profesor k nám přišel a povídá:
„Myslím, že vím, jak zjisit, co se s Nikolou stalo. Nebude to pro nás tak obtížné, jak si teď myslíte.“ Profesor se otočil směrem k Sáře a dodal:
„Sáro, ty jsi s Nikolou nejlepší kamarádka, párkrát jsi byla i Nikoly doma, její máma tě zná, jediná, kdo může zjistit, co s Nikolou je, jsi ty.“

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba