Luciáškovy stránky

Zdravím všechny návštěvníky této stránky a hlavně ty, co si pravidelně čtou tuto povídku. Přidávám sem další, tentokrát už šestou kapitolku této velmi zajímavě se rozvíjející povídky. Je teda o něco kratší, než ta minulá, ale dost se toho událo, jsem zvědavý na vaše komentáře a názory.

Kapitola 6 – Večerní překvapení

Večer, když už jsem měla všechny školní povinnosti za sebou a dívala jsem se na televizi, abych přišla na nové myšlenky, vytrhl mě ze zamyšlení domovní zvonek. Šla jsem otevřít a nevěřila jsem vlastním očím, kdo za dveřmi stál. Byla to Nikola. Nesměle přešlapovala u dveří, lehce se chvěla a plakala. „Ahoj.“, řekla tiše a plaše na mě pohlédla. Bylo mi ji moc líto, její oblečení bylo mokré, protože byla zima a padal sníh. Viděla jsem, kterak má skřehlé ruce zimou, rukavice žádné neměla. Chtěla jsem ji pozvat k nám domů aspoň na teplý čaj, nebo na něco malého k jídlu a potěšit ji, nějak zkusit rozbořit cihly té ošklivé zdi, která ji trýzní, ale nevěděla jsem, jak začít. Nikola přistoupila ke mně a pokusila se podat mi ruku, ale najednou rychle rukou uhnula zpátky. „Všechno se v ní tříští a dobro a sevřenost o ní bojuje, budeme se snažit, aby dobro vyhrálo.“, pomyslela jsem si, ale z úvah mě vytrhla nepěkná věc. Spatřila jem, že má Nikola velikou bouli na hlavě a modřinu na ruce. Byla jsem rozhodnutá si ji k sobě přitáhnout a pohostit ji, dokonce si ji i nechat, našim bych to vysvětlila a sourozence jsem si vždycky přála.
„Pojď dál, u mě vždycky budeš mít dveře otevřené,“ konečně jsem ze sebe dokázala vypravit kloudnou větu. Hlavou se mi honila spousta otázek. Co asi tahle holka musela vytrpět? Vzpomněla jsem si na příběh, který vyprávěla Sára, nějak mi začínaly vznikat souvislosti. Jestli se k ní takhle chová máma doma? Nebo se snad, nedej bože, pokoušela si něco udělat?
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se po chvíli ticha, ale v tu chvíli bych si radši ukousla jazyk, protože se po mé otázce rozplakala ještě víc.
„Já … já … já…“ koktala, „udělala … udělala jsem … strašnou hloupost.“
Mlčela jsem a čekala. Byla bych ráda, kdyby mi věřila natolik, aby mi to pověděla, nechtěla jsem však na ni tlačit. Když už jsem si začínala myslet, že Nikola nic nepoví, dívka znenadání promluvila: „Já jsem projevila lítost nad ztrátou otce před mámou…“ „A co se dělo dál?“ Zeptala jsem se. „Strašně jsme se s mámou pohádaly, nevím, co jsem udělala špatně, je toho všeho na mě příliš moc, sama se v sobě nevyznám, proč jsem to udělala? Teď se nemůžu vrátit k mámě, vyhnala mě a nechce o mně už nic slyšet…“ Poté, co domluvila, se opět rozplakala. Bylo mi Nikoly líto, nevěděla jsem, co říct, ráda bych jí pomohla. Po chvíli mlčení jsem proneslla: „Tak jestli chceš, tak zůstaň přes noc tady u nás, dáme si teplý čaj, v klidu si sedneme a aspoň budeš mít střechu nad hlavou.“ Nikola nevěděla, co říct, dlouho mlčela, na její tváři bylo vidět, že mi ještě nedůvěřuje natolik, aby mi dokázala říct jasnou odpověď. „Tak… tak… tak… dobře“ vypadlo z ní po chvíli.
„Kdo to tam je, Karolíno?“ ozvalo se z obývacího pokoje. Ten hlas patřil mé mámě, která zrovna sledovala svůj oblíbený televizní seriál, ze kterého ji však vytrhla moje rozprava s Nikolou. V hlavně jsme měla učiněný kolotoč, nevěděla jsem, co rrychle říci. Mám říct, že je to moje spolužačka, která ztratila domov, vyhnali ji pryč a nemá kam jít a já bych ji tu chrtěla nechat přes noc a možná i napořád? Tato slova se mi honila v duchu hlavou. Vůbec jsem si nebyla jistá tím, jak máma na mě bude reagovat, ale v uších mi zazněl Sářin a REgínin odhodlaný hlas a já si vzpomněla také na otce Nikoly a hlasem plným odhodlání jsem řekla:“Mami, je to spolužačka, kterou jsem si pozvala na návštěvu, nevadilo by Ti, kdyby u nás zůstala na noc a daly bychom si čaj a něco k jídlu?“ Máma na mě pohlédla očima plnýma pochopení a také překvapivě byla ráda, že jsem si našla kamarádku a dovolila to. Nikola si sedla na židli vedle mě, já jsem přinesla čaj a dva talíře s filé a bbrambory, což byla naše večeře a jetě nám zbylo na přidání. „Nebudu vás vyjídat, klidně mě nech o hladu, já jsem zlá a nic si nezasloužím, jsem špatná, nic nevydržím.“ Nemohla jsem lehko snášet Nikolino utrpení. Sebrala jsem odvahu a zeptala jsem se“Tu bouli a modřinu…. Jak se Ti to stalo? Kdo Ti ublížil?“ Nikola sebou trhla, seskočila ze židle a schovala se pod stůl, třásla se po celém těle. Nevěděla jsem, jak mám reagovat a co mám dělat. Přistoupila jsem k nIkole a řekla jsem jí“Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíš, pojď ven a neboj se mě, já Ti opravdu neublížím, vůbec nás nevyjídáš, dáme si čaj a a to filé.“ „DDDDDobře, děkuju ti, mám tě ráda.“ Moje duše se vznášela radostí z těch slov, které Nikola řekla, byl to veliký pokrok a umínila jsem si, že o tom povyprávím Sáře a Regíně.
Ten večer na mě zapůsobil tak silným dojmem jako žádná událost za poslední dobu. Takový pocit štěstí, že jsem mohla podat pomocnou ruku kamarádce v nouzi! Ráno však, když jsem se probudila, čekalo mě nemilé překvapní. Protřela jsem si oči, abych se ujistila, jestli ještě nejsem v říši snů, ale mé zraky mě skutečně neklamaly. Nikola nikde nebyla. Několikrát jsem na ni zavolala, ale odezva žádná. Kam mohla odejít? A jak se dostala ven? Proč to udělala? Nejvíce jsem si přála ji najít a přijít na kloub všem otázkám, které se mi honily hlavou. Vzhledem k mým zkušenostem a zážitkům z minulosti mě napadaly myšlenky víc než strašlivé. Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodla podívat se i do jiných místností, zda Nikola neodešla jenom někam jinam. Avšak ani nikde u nás v bytě Nikola nebyla. Děsila jsem se, co se s ní stalo. Navíc jsem jí nemohla dát vědět, protože jsme se znaly ještě krátce a já na ní neměla ani žádný kontakt. Rozběhla jsem se proto ven a rozhlížela se kolem našeho domu, zda Nikolu nněkde nespatřím, ale nikde jsem ji neviděla. Rozhodla jsem se v pátrání nepolevovat a hodlala jsem pokračovat, dokud Nikolu nenajdu. Po chvíli, když už jsem při svém pátrání došla až k autobusové zastávce, jsem potkala Sáru. Ta si nemohla povšimnout mého vyděšeného výrazu v tváři a ptala se mě: „Co se stalo, že jsi tak vyplašená?“ Sáře jsem věřila a proto jsem se nebála jí říct celý příběh, jak přišla Nikola k nám, jak u nás spala a pak jsem ji ráno nemohla nikde najít. Sára se nabídla, že mi v pátrání po ztracené Nikole pomůže, ale nevěděly jsme, kterým směrem mohla jít, kde se nachází teď zda se jí náhodou něco nestalo. Sára mě i vedla na místa, kde se obvykle Nikola ráda ukrývala, když jí bylo těžko, prošly jsm jich spolu několik, ale i přesto jsme Nikolu nenašli. Poté, co jsme navštívili asi páté Nikolino tajné útočiště, Sára pověděla: „Zbývá poslední možnost, kde by mohla Nikola být, půjdeme se tam podívat a uvidíme.“ Po těchto slovech přidala Sára do kroku a vydaly jsme se k tomuto místu.

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba