Luciáškovy stránky

Tak sem přikládám další kapitolku Síly. Teď se máte na co těšit, tahle kapča je opravdu nabitá dějem a taky je o něco delší, než ty předchozí.

Kapitola 5 – Ozvěny minulosti

Tento den byl pro mě vskutku silným zážitkem. Nechtělo se mi domů, nejradši bych se za Nikolou rozběhla a řekla jí všechno, bylo mi jí víc než líto. Ale už se ztmívalo, tak jsme se všechny tři odebraly domů.
Celý večer jsem přemýšlela o všem, co se během dneška dělo, nedokázala jsem usnout, pořád mi hlavou probíhaly různé myšlenky. Snažila jsem se na ničím nepřemýšlet, ale nějak mi to nešlo. Pořád se mi vracely vzpomínky a obrázky z dnešního dne. Ale nakonec se mi povedlo usnout. Druhý den jsem však nebyla schponá vstát z postele a probudila jsem se pozdě. Poté, co jsem se konečně vyhrabala, jsem se zhrozila, když jsem viděla, jak už je pozdě. Rychle jsem se proto oblékla, nasnídala se a vyrazila směrem do školy. Měla jsem štěstí, že jsem na poslední chvíli stihla autobus do školy a tudíž msem naštěstí pozdě nepřišla. Hned před třídou jsme se sešli se Sárou a s Regínou. Obě měly dobrou náladu a vypadaly spokojeně. Já jsem se však rozhlížela všude kolem a vyhlížela Nikolu, ale nikde jsem ji neviděla. HOdiny plynuly velmi rychle, ale nikdo o Nikol vůbec nic nevěděl. Až do chvíle, když nám nastala hodina angloičtiny. Rozletěly se dveře a ddovnitř doslova vrazila rozběhnutá Nikola:Promiňte, pane profesore, nebylo mi dobře a špatně jsem spala, ale už je to v pořádku.“ Profesor na ni pohlédl ustaraným pohledem, jakoby i nikola stále byla jeho malá holčička. Regíně a Sáře bylo jasné, že Nikola je moc nachlazená a nemoc přechází, aby nezameškala ve škole. Nastalo ticho veliké, všechny jsme si myslely, že profesor Nikolu pošle domů, aby si lehla a odpočinula, ale Sára jej předběhla:“Niko, proč si nejdeš lehnout? Vždyť jsi mooc nemocná, máš rýmu, kašel a určitě i horečku, nemůžeš to přecházet, s učením ti pomůžeme, až se uzdravíš.“ Nikola na Sáru pohlédla vyděšeně a pravila:“Nezasloužím si odpočinek, musím se pořád učit.“ Profesor se usmíval a z výrazu jeho tváře bylo vidět, že je rád, když takhle Nikole někdo dodá sebeúctu, která jí schází. Já jsem v duchu plakala, protože podobnými chvílemi si také často procházím, nakonec jsem sebrala sílu, pohlédla na Regínu a Sáru a řekla jsem:“Musíš si sebe vážit, já tady mám nléky proti nachlazení, dám Ti je a uleví se ti, věř mi.“
Jak nás najednou hřálo všechny u srdce! Nikola se na nás usmála, bylo vidět, že nemusí mít žádné obavy. I ona dokáže překonat sama sebe a pozná opravdové přátelství. Sebrala proto tašku s učením a vyšla ze dveří. Opravdu nevypadala dobře.
„Děvčata,“ oslovil nás po angličtině profesor. „Můžete na slovíčko?“
S kamarádkami jsme se po sobě podívaly a pak jen přikývly.
„Mám opravdu velikou radost,“ spustil profesor, když se třída vyprázdnila, „že se snažíte Nikole pomoci. Ona není zlá, ale její matka z ní chtěla vychovat osobnost, a tak ji vždy vedla k takovémuhle vystupování. Věřte mi, Nikola je velice hodná dívka, já ji znám. Ani nevíte jak dobře.“
„Víme,“ uniklo mi bezmyšlenkovitě jedno slovo. Nevěřili byste, co takové jediné slovíčko dokázalo udělat s výrazem v profesorově obličeji. Po jeho takřka rozněžnělém otcovském výrazu nebylo najednou ani památky a do očí se mu vkradlo pochopení a zároveň obavy.
„Slibte mi,“ spustil a do jeho hlasu se vmísil podtón prosby, „že o tom nikomu nepovíte. Jak se budete chovat k Nikole, to nechám na vás; vím, že jí chcete pomoci a nikdy byste jí neublížily, ale zbytku třídy musí náš příběh zůstat utajen.“
„Můžete se spolehnout,“ odpřísáhla Regína a tímto jsme se s mladým profesorem rozloučili. Krátké setkání s ním mě však utvrdilo v názoru, že ani on to nemá zrovna lehké. Ano, slyšela jsem, že odešel za jinou ženou, ale pokud je pravda, co říkal o Nikolině matce … svým způsobem chápu, že od ní odešel…
Po škole jsme se s Regínou a Sárou opět odebrali do parku, abychom probraly školu a všechno ostatní, pořád mi však zněla profesorova slova v hlavě. Po chvíli přemýšlení jsem proto neváhala a zeptala se Sáry: „Sáro, ty víš, jaká je Nikoly máma? Jak se chová? A nebo jí vůbec neznáš? Ptám se tebe, protože vím, že jste s Nikolou nejlepší kamarádky a určitě jste se navštěvovaly, jako to dobří přátelé dělají. “ Sára po těchto mých slovech chvíli mlčela, podívala se na mě a na Regínu a pak řeka: „Víš, Karolíno, určitě znáš takové ty lidi, kteří si jdou tvrdě za svým, snaží se budovat si kariéru, jde jim o získání vyššího postu v práci a k překonání jakékoliv překážky jsou ochotni udělat cokoliv, byť je to sebevíc zlé a nečestné?“ „Ano, takových lidí znám spoustu…“ odpověděla jsem tiše. „Tak právě taková je Nikolina máma. Pracuje coby vedoucí v jedné velké firmě, začínala jako běžná asistentka, ale díky podlézavosti, vypočítavosti a tvrdosti se probojovala na vedoucí postavení. Dle toho, čeho dosáhla ona, se snaží vést i Nikolu, aby si šla také tvrdě za svým, neuznávala žádné překážky a snažila se všemi možnými prostředky docílit svého.“ „A jak se k tomu Nikola staví?“ zeptala se znenadání Regína, která celý náš rozhovor poslouchala. „Donedávna se snažila řídit se radami své matky, vždyť jste samy viděly, jaká byla, že na ostatní pohlížela jakoby zpatra a povýšeně. Co však ji zasáhlo, bylo setkání s jejím pravým otcem, kterého neviděla už sedm let, od doby, kdy od Nikoly a její matky odešel“ Začínalo mi být všechno jasné. Jen jsem nevěděla, jak citlivě začít Nikole pomáhat. Se Sárou a Regínou jsem se domluvila, že na tom budeme pracovat
všechny tři. Sára se na chvilku odmlčela a dále pokračovala v Nikolině příběhu:“Nikolin pravý otec to také nemá lehké, je pravda, že odešel kvůli jiné paní, ale byl to vlastně jeho únik od bezcitné, stále pracovité a namyšlené ženy, která ráda chodila s jinými muži a kromě Nikoly trápila i jeho..“ Já jsem nemohla potlačit zvědavost a zeptala jsem se:“A A ta jeho druhá žena je jinačí? A má ráda Nikolu? Nebo tak,hle, zná ji aspoň?“ „Ano, ta Nikolu má ráda, ale viděly se myslím jen jednou a to je velmi dávno, ale profesorova nynější žena je hodná a milá.“ Regína se po chvilce otočila na Sáru, potom na mě a odvážně se zeptala:“A co Nikolina matka, jak nese ztrátu otce?“ Sára na nás obě pohlédla očima plnýma bolesti, jakoby si nebyla jistá, zda může dále pokračovat, cítila jsem, že nás nechce něčim zranit, ale Regína ji pohledem vybídla, aaby dále vyprávěla. „Maminka Nikolu ze všeho obviňuje, vůbec se s ní nebaví, nedává jí dobrou noc, nepovídá si s ní.TA dívenka se uzavírá do sebe, má svůj vlastní svět a velmi těžce nese, že nemá tatínka.“
Ach jo, když jsem slyšela, jaký osud Nikola má, připadala jsem si, že všechny mé dosavadní problémy a otázky byly naprostou malicherností. Ona si musela prožít daleko horší věci než já. Už proto se musím nad všechno povznést a pomáhat tam, kde to je potřeba. Z myšlenek mě vytrhl opět Sářin hlas: „A víte, co je nejhorší?“My s Regínou jsme mlčely a čekaly jsme, s tím Sára přijde.
„Nejhorší na tom všem je, že si Nikola jen tak nikoho nepřipustí k tělu, i když potřebuje pomoc druhých, zatím nemá odvahu k tomu si to sama přiznat a pro nás proto bude těžké jí jakmkoliv způsobem pomoci“. S těmito slovy se Sára na delší dobu odmlčela a ani my už jsme nenacházely slov, jak dál pokračovat v rozhovoru. Nastalo proto dlouhé ticho a nikdo nic neříkal, až po chvíli, kdy jsme si uvědomily, kolik je vlastně hodin a že bychom se už měly rozloučit, jsme se všechny rozutekly do svých domovů. Bylo to neuvěřitelné, že jsme spolu trávily celé odpoledne a mluvily zejména o Nikole.

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba