Luciáškovy stránky

Tak sem přidávám třetí kapitolu naší nové povídky, tahle je o něco delší, než ta předchozí a už je to hodně zajímavý, začínáme se už rozjíždět, snad se vám to bude líbit. Těším se na vaše komentáře.

Kapitola 3 – Den plný překvapení

Překvapení toho dne však ještě nebrala konce. Sára se otočila k právě příchozí Regíně a spustila: „Vím, že máš dobrý důvod mě nesnášet. Dělala jsem ti ze života peklo. Ale i já už vím, jaké to je snášet nespravedlivost a ústrky. Dokážeš mi to někdy prominout?“
„Víš, Sáro, opravdu máš pravdu, nechovala jsi se ke mně hezky a nevím, zda v sobě najdu dostatek sil, abych ti dokázala všechno to příkoří odpustit“ pravila Regína tichým a vyrovnaným hlasem a pokračovala: „Ale já v nitru tušila, že nejsi tak zlá, že ses pouze nechala Nikolou vést, že jsi byla pro ni něco jako loutka, se kterou si akorát Nikola pohrávala. Když jsem se ti to snažila vysvětlit už minulý rok, tak ses tvářila, že tě odsuzuju a nechtěla jsi ten fakt přijmout.“ Sára mlčky naslouchala Regínina slova a na její tváři bylo poznat, že jí je všechno líto, že by ráda vše napravila a že by dala cokoliv za to, aby byly s Regínou zadobře. Po chvíli se však ozvalo zvonění a začalo vyučování a proto se všichni odebrali do svých lavic. Naše třídní profesorka, když přišla do třídy, nemohla přehlédnout, co se Sáře stalo. Hned v úvodu hodiny tedy začla s výslechem, kde přišla Sára ke svému zranění. Jakmile třídou zazněla profesorčina otázka, slyšela jsem, jak se Nikola škodolibě zasmála, smála se sice velmi potichu, ale přesto to byl zlý a řezavý smích, takový, který jsem slýchávala i já od lidí, kteří mnou pohrdali. Smích však jsem nezaslechla jen já, ale i profesorka a ta se s přísným pohledem podívala na Nikolu. „Je tady snad něco k smíchu?!“ Profesorčin hlas zněl velmi důrazně a jasně. „Ale ne, paní profesorko“, odpověděla Nikola a nepřestávala se smát. „Tak s tím přestaňte, není slušné smát se vyučujícímu při výkladu!“ Všimla jsem si, jak profesorka zvýšila hlas a také její rudnoucí tvář dávala jasně najevo, že není ráda, když se někdo směje cizímu neštěstí. Sára popatřila na Regínu a na mě pohledem plným bolesti. Já jsem něžný pohled vrátila Sáře zpět. Regína se prudce otočila směrem k Nikole, ale profesorka si nepřála být v hodině rušena. Když se chodby o přestávce zaplnily hlučnými a křičícími spolužáky, ve třídě jsme zůstaly jen já, Regína, Sára a nikola, která se zlým a ošklivým smíchem přímo dusila. Profesorka si ji změřila přísným pohledem, potom vyšla ze třídy se Sárou po boku. „Sárynko, prosím tě, jak se ti to stalo?“ Sára pohlédla na profesorku, v jejích očích a obličeji byl výraz mateřský a něžný. Chtěla jí věřit. Sebrala odvahu a řekla:“Nikole vadilo, že se chci usmířit s Regínou a když jsme šly po ulici, Nikola ke mně přiběhla ze zadu a podkopla mi nohy, já jsem uklouzla a spadla jsem na ruku.“V profesorčině obličeji se objevil soucitný výraz, který se však změnil, když pomyslela na to, co Nikola provedla. Vrátila se do třídy a důrazným hlasem řekla:“Nikolo, budeš Sáře pomáhat se vším, co potřebuje, aby sis uvědomila, že takové věci se nedělají.“ Nikola na to nemohla říct nic, profesorce se odporovat neodvážila, ale při nejbližší příležitosti běžela za Sárou a pevně ji chytila za zdravou ruku. „Ty krávo, tys jí to řekla?“, zakřičela ostře, zle a nesmlouvavě, ale já jsem Nikole zastoupila cestu a vlepila jsem jí pohlavek. Sama sebe jsem se ptala, co mě vedlo k tomu odvážit sek takovému činu.
„Jste všechny stejné!“ zařvala hystericky Nikola. “ budu si stěžovat a to hned!“ Ale to, co řekla, mnou vůbec neotřáslo. Vcelku vyrovnaným hlasem jsem pronesla: „Víš, ono je hezké ze sebe dělat, co nejsi, ale když dojde na nejhorší, vždycky je snazší se za někoho schovat. Ale řešit věci tak, jak se má a vzít je za správný konec, to umí málokdo. Já jsem si prožila dost příkoří díky svému romskému původu, snášela jsem a snáším pořád spoustu nehezkých okamžiků, ale nezoufám si. Ty, která jsi v životě udělala spoustu chyb, by ses měla nad sebou zamyslet. Sára přece byla tvou nejlepší kamarádkou, tak proč ses takhle zachovala? Radila bych ti, abys šla do sebe. Já jsem se o sobě v životě dověděla tolik věcí, že jsem jiná, že nikam nepatřím. Ale mohu ti s klidným svědomím říct, mám to, co ty zjevně ne. Mám srdce pomáhat druhým a postavit se za ně. Umím to, co ty ne. Odpouštět…“
Po mém proslovu na okamžik zavládlo ticho. Sára s překvapením pootevřenou pusou střílela rychlými pohledy ode mě k Nikole a zase zpátky, Regína stála po mém boku a Nikolu probodávala očima plnýma vzteku a znechucení… A Nikola? Trvalo jí celých několik minut, než se dokázala vzpamatovat a odpovědět mi. Ale poté, co se vzpamatovala, se do ticha rozezněl typický Nikolin povýšenecký hlas: „Já si od nikoho nenechám kázat, co smím a co nesmím, sama nejlíp vím, co mám jak dělat. A ty mi rozhodně nebudeš říkat, jak se mám chovat k ostatním. A vůbec, všichni tři jděte do háje, nepotřebuji vás ani jednu!“ Po těchto slovech se Nikola otočila a odešla o kus dál od nás. My ostatní, co jsme tam s Nikolou stály, jsme se poté odebrali do třídy a každý do své lavice. Sice profesorka žádala Nikolu, aby Sáře se vším pomáhala, ale i v tomhle jsem ji zastoupila já a pomohla jsem Sáře připravit si vše, co bylo nutné k další hodině vyučování. Když se vrátila do třídy Nikola a viděla, že už má Sára vše nachystané, svým obvyklým povýšeneckým tónem řekla: „Já jsem měla přece Sáře pomáhat, říkala mi to i naše třídní profesorka, tak co se mi do toho pleteš!“ „Ona se ti do ničeho neplete“, odpověděla Sára na mou obhajobu a pak dodala: „Ty bys mi stejně nepomohla a i kdyby ano, tak by sis neodpustila nějakou tu jízlivou poznámku, že mi musíš dělat služku a že je to ponižující atd. Kdežto Karolína je jiná, pomohla mi, nemusela jsem ji ani žádat a narozdíl od Tebe, u ní bylo poznat, že pomáhá ostatním ráda a že má dobré srdce.“ Nikola po tomto Sářině proslovu opět zmlkla. Hlavně proto, že začala další vyučovací hodina a do třídy vstoupil náš nový profesor na angličtinu. Byl to mladý učitel, který však měl americké předky a proto angličtině rozuměl velmi dobře. Hodina s ním byla zábavná, poutavá a hlavně poučná. Bylo však s podivem, že při jeho hodině se Nikola už tolik nesmála, jako při hodině předchozí, ale všimla jsem si, jak nenápadně pokukuje směrem k tabuli a k vyučujícímu. Měla odhalený výstřih a velmi sporé oblečení, čehož si profesor hned všiml a dlouze jí do dekoltu pohlédl. Ona mu koketný pohled vrátila. „Karolíno, ona ho stoprocentně balí.“, řekla mi Regína, se kterou jsem seděla v lavici. Nikola tyhle věci dělala moc ráda a pak měla protekci, protože nosila veliké výstřihy a dostávala lepší známky, ikdyž neuměla. Na základní škole jí to procházelo.“ Ale Regína se mýlila, protože Nikola opět na profesora pohlédla, ale tentokrát byly její oči plné obav, strachu a proseb. „Copak se stalo?“, optal se profesor. Nikola se otočila k místu, kde seděla Sára a pohlédla i na mě a Regínu a řekla:“ Není hezké a správné ubližovat kamarádům a lidem, kteří jsou jiní než já.“ Profesor k překvapené Nikole přistoupil a stiskl jí ruku. My ostatní holky jsme si myslely, že se nám jen zdá to, co nikola říká. Já jsem nevěřila svým uším. Profesor pohledem plným porozumění se dotkl vyplašených, smutných, leč i trochu zlomyslnných očí Nikoly. Ta do jeho očí nakonec vyděšeně pohlédla. „Nikolo, možná tě to bude teď moc bolet, co ti řeknu, ale cítím, že je potřeba ti to říct. Jsi namyšlená a zlá, ale tím jen skrýváš své citlivé nitro a stavíš kolem sebe vysokou zeď, jejíž stavba tě vyčerpává a nikoho si k sobě nepustíš. Potřebuješ pomoct, chybí ti tatínek, který by ti dával lásku, něhu, porozumění a měl tě rád.“ Nastaly3 minuty naprostého ticha, potom se však Nikola neudržela a dala se do pláče. Bylo jí jedno, že naříká před plnou třídou. Cítila jsem, že to nebyl vzteklý a zlý pláč, ale nešťastný, zoufalý a bezútěšný. BYl to smutek, jehož nejúčinnějším lékem jsou mužská něžná objetí, láska, dotyk a shovívavost. Tahle holka by přece zasloužila něco víc než prožívá. Nikdo o ní nikdy nic nevěděl, protože ona se nikomu nesvěřovala a taky proč? Vždy si byla jistá, že vše zvládne sama. Tohle mi stačila říct Regína za můj krátký pobyt ve škole. Ani ona nevěděla, jaký Nikola má osud. Ale nepletu se? neměla bych se raději zabývat věcmi, které zato stojí? Události se seběhly tak rychle, že jsem neměla čas moc o Nikole přemýšlet, ale jaká doopravdy je, bych ráda věděla. Ale vzhledem k mým zkušenostem s lidmi na to teď asi nemám sílu. Z myšlenek mě vytrhl opět profesorův hlas: „Nemá cenu, Nikolo, se stále vracet k minulosti. Život musí jít dál. A to, co se stalo už se nedá vrátit, ač mě to mrzí.“
Ticho v učebně by se dalo krájet. Nikdo se neodvážil ani hlasitěji nadechnout, aby neporušil atmosféru téhle zvláštní chvíle, a všem očividně vířila hlavou stejná myšlenka jako mně: Tato chvíle rozhodně není prvním setkáním těch dvou.

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba