Luciáškovy stránky

Tak sem přidávám ještě druhou kapitolu naší nové povídky. Tahle je sice kratší, než ta předchozí, ale už se můžete těšit i na nějakou tu zápletku. Těším se na vaše komentáře, co na naši povídku říkáte.

Kapitola 2 – Nečekané setkání s velmi zvláštní dohrou

Dnešní zážitky mě skutečně silně ovlivnily. S jakým jsem šla do školy ráno strachem, jako kdyby mě to najednou pustilo. Ale za chvíli byla má dobrá nálada tatam. Ocitla jsem se sama, kráčela ztichlými ulicemi, když vtom se za mnou ozval známý, ostrý hlas. „A hele, to je ta, se kterou se kamarádí Králová? Nojo, koukám, koho taky do naší školy ještě nevezmou. Vždycky jsem věděla, že tihle lidé nemají budoucnost.“ Jasně, byla to Sára, ta nafintěná a vždy se zlověstným pohledem v očích! Kdyby tu teď byla Regína? Bylo by mi u srdce líp, že se mám o koho opřít. Že můj nástup do školy nebude procházka růžovým sadem jsem věděla moc dobře, protože se vždycky najde někdo, kdo se vám pokusí znepříjemnit život, ale na tohle jsem asi opravdu připravená nebyla. Den, který se zdál být příjemným, se mi najednou proměnil v ty obyčejné dny, které jsem prožívala na základní škole. Ale jsem přece silná, musím jít dál!
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se sebrat veškerou svou odvahu. Jak se ale Sáře postavit, když bych teď nejradši utekla někam hodně daleko a v klidu a o samotě se vybrečela? Pak se ale stalo něco, co mě utvrdilo v názoru, že musím jít dál a případným překážkám se postavit čelem – před očima se mi objevil obrázek Regínina obličeje. Vzpomněla jsem si na lítost, s jakou se na Sáru s Nikolou dívala, připomněla jsem si i smutný výraz v kamarádčiných očích, když mi o těch dvou dívkách z její bývalé třídy vyprávěla, v uších mi zazněl ten řezavý a pohrdlivý tón, jejž Sára používala, když promlouvala k mé nové a jediné kamarádce a vzedmula se ve mně vlna vzteku.
„Ano,“ promluvila jsem tiše, ale velice chladně, „jsem jiná než ostatní. Stačí k tomu jediný pohled, abyste to poznali. Jenže ty se taky od jiných lidí velice lišíš. K tvému štěstí a k mé smůle to ale lidé na první pohled jen těžko zjistí. Jsi namyšlená, zlá a panovačná.“
S touhle holkou jsem měla dosud jen málo zkušeností, proto mě její reakce na má slova více než překvapila. Čekala jsem, že se mezi námi roztrhne slovní přestřelka a že mi odvětí nějakou jízlivou poznámkou. Jenže Sára tak neučinila, dlouho se na mě dívala, snažila se tvářit velice důležitě a nad věcí, ale já jsem cítila, že jí má slova zasáhla a že nevím, jak na ně reagovat. Po chvíli ticha pronesla tiše: „Já jsem taková, jaká jsem, pokud se ti to nelíbí, tak si na to buďto zvykni a nebo mi jdi z cesty!“ Sára se sice snažila, aby její slova zněla přesvědčeně a rozhodnutě, ale i přesto se mi zdálo, že si ani ona není jistá, co vlastně říká. „Tohle jsem přesně čekala, že řekneš…“ odpověděla jsem bez rozmyslu. „Není důležité, jaký kdo jsme, vždyť každý je jiný a musíme se vzájemně tolerovat“, pokračovala jsem. Sára sice se tvářila, jako že má slova nevnímá, ale i přesto jsem měla pocit, jako kdyby na mě promlouvala vyšší síla, abych pokračovala dál a ještě něco Sáře řekla, ale já už neměla slov.
Po chvíli Sára mlčky odešla a já pokračovala svou cestou k domovu. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky, nemohla jsem zapomenout na celý dnešní den, přemýšlela jsem o Sáře a o Nikole, snažila jsem se pochopit, co je důvodem, že jsou tak zlé a panovačné. Když tu, jakobych uslyčela hlas Regíny, který mi zazněl v uších plně a silně, jako mužský pěvecký sbor. „Karolínko, ony jsou takové, protože v životě vidí jen to krásné a bezstarostné. Jsou rozmazlené, ještě od života nedostaly za vyučenou. Ničím zlým si neprošly, aby se mohly rozhlédnout kolem sebe.“ Cítila jsem, kterak do mého srdce stoupá nová síla, jako míza do stromů. Druhý den ráno jsem šla do školy s větší radostí, těšila jsem se na REgínu, ale bála jsem se toho, aby včerejší rozprava se Sárou a Nikolou neměla pro mě kruté následky. Ale byla jsem ráda, že jsem se proti Sáře ozvala, dříve bych toho nebyla vůbec schopna, většinou jsem se uzavírala do sebe a obviňovala jsem se z toho, za co jsem nemohla. Když jsem přišla do třídy, spatřila jsem Sáru se zlomenou rukou, jak vzteky pláče. Na chodbě stála Nikola a volala:“Nebudu Ti pomáhat, poraď si sama, nejsem tvoje služka, najdi si jinou kamarádku!“ „Sakra, do háje, tak pomůže mi laskavě někdo vybalit si věci z tašky?“ Sáru jsem ráda neměla, ale kdosi mi říkal:“Buď lepší než zlí lidé, znič zlo tím, že jí teď pomůžeš.“ Přistoupila jsem k Sáře a vybalila jsem jí, co právě potřebovala. Ona mě jen mlčky a s údivem pozorovala, ale její pohled se obracel kamsi dozadu. Nechtěla se mi podívat do očí, ale já jsem cítila, že v jejím nitru se rozžíhá jiskřička dobra.
Náhle ke mně promluvila, její hlas mi naprosto vyrazil dech. To, co mi řekla, bych zrovna od ní nečekala. „Děkuju ti. Zachovala ses ke mně hezky, ačkoliv já jsem ti vmetla všechno, co mi přišlo na mysl. Nikola, ta, které jsem věřila, se ke mně otočila zády. Kdybys chtěla mi odpustit, budu si toho nesmírně vážit, i když vím, že si to asi nezasloužím. Nevěřila bys, ale můj příběh je také hodně silný. Je opravdu málo lidí, kteří o mně vědí opravdu všechno. Chtěla bych se změnit, pokud poznám lepší lidi. To, jak se ke mně zachovala Nikola mě přesvědčilo, že jsem nejednala správně.“ Zůstala jsem na ní koukat s pusou dokořán. Pak jsem ale udělala něco, co mělo ještě o trochu pozměnit můj nynější život – napřáhla jsem k Sáře ruku. Dívka chvíli váhala a pak mi poněkud nesměle ruku stiskla. Za jejími zády jsem jen letmo zahlédla Nikolin závistivý a pomstychtivý pohled.

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba