Luciáškovy stránky

Tak sem vkládám první kapitolu našeho nového díla. Snad se vám bude líbit, zatím to není nic moc, je to spíš takové to nutné vypravování pro navození atmosféry, ve kterém se vlastně celý příběh odehrává, ale tak i tohle k obsáhlejším povídkám patří… 🙂
Budu vděčný za vaše komentáře, co našemu „výtvoru“ říkáte.

Kapitola 1 – První den v novém prostředí

Na dnešní den asi nikdy v životě nezapomenu. Určitě to znáte: Neznámé prostředí, noví lidé… Jak se nejlépe uvést? Co mě čeká? Tyhle otázky jsem si kladla celou cestu do školy. Jací budou mí spolužáci? Budou mě brát takovou, jaká jsem? Možná si říkáte, proč tohle vůbec řeším, každý přece někdy musí udělat nějaký důležitý životní krok. Ale až zjistíte, jaký byl můj dosavadní život, nebudete se mi vůbec divit. Lidé s mým postavením bývají obvykle opovrhovaní. „Ty mezi nás nepatříš, jsi jiná než my:“ Tuhle větu a spoustu jiných slýchám denně, tak jak bych mohla uvěřit, že najednou se všechno změní a bude to jinak? Copak můžu za to, že má vlastní rodina nestojí za nic a opovrhuje mnou? Proč odnáším chování jiných já? Chci být silná, ale nejde mi to… Lidé v mém okolí mi neustále předhazují, že ze mě nikdy nic nebude. A to všechno proto, že jsem romského původu.
Strach z neznáma, depresi a vidinu ne příliš šťastného dne ještě podtrhl okamžik, kdy jsem dorazila na zastávku autobusu, který mě měl odvézt do školy. Sakra!!! Ačkoli jsem posledních pár minut vytrvale běžela, stihla jsem jen zahlédnout zlomislně blikající zadní světla té neskutečně staré kodrcající se plechovky. Jediný pohled na jízdní řád zapříčinil, že můj žaludek udělal nepříjemný kotrmelec a nálada se na pomyslné škále propadla o dalších pět stupínků níže – další autobus měl odjet až za třicet pět minut. Počkat na něj by znamenalo přijít hned první den pozdě do školy, čímž bych si na příští čtyři roky nejspíš zajistila reputaci nedbalého lenocha a flákače. Achjo!!! Nezbylo mi nic jiného než se pěkně po svých vydat dosud vylidněnými ranními ulicemi až na druhou stranu města. Dokonce i počasí jako by sdílelo mou náladu – veliké dešťové kapky se snášely jedna za druhou, zkrápěly domy i lavičky, chodníky i silnice, smáčely mé vlasy, ramena i ruce a mně se zdálo, že ty obrovské šedé mraky na obloze pláčou. Chtělo se mi plakat s nimi. Jsem jiná než lidé z mé komunity, avšak mezi bílé se také nehodím. Co jsem komu udělala? Proč někomu osud nadělí skvělou rodinu, spoustu práce a bezstarostný život a jinému jen samé trápení? Já jsem ten druhý případ. Do vínku mi byla dána jen tmavá pleť, do půli zad dlouhé černé a prstýnkově kudrnaté vlasy, čokoládově hnědá kukadla a obyčejné, tuctové jméno – Karolína.
Šla jsem dál ulící, déšť mi stékal od hlavy pod nohy a hlavou se mi honily tyto myšlenky. Bála jsem se, jak mě přijmou mí budoucí spolužáci, šla jsem tiše, snažila jsem se nevnímat projíždějící auta a pokračovala jsem v cestě. Zdálo se mi, že jdu už celou věčnost, přišlo mi, jako kdyby se vzdálenost mezi mým domovem a školou nezkracovala. Pořád jsem nemohla přijít na jiné myšlenky než jen na to, proč musím trpět za svůj původ a za to, že jsem společností opovrhována. Po namáhavé a vyčerpávající cestě jsem stanula před budovou školy, viděla jsem, jak se skrz hlavní bránu valí davy lidí, na chvíli jsem se zastavila a zvažovala, zda mám následovat dav a jít do školy. Prvně si mě všimla jedna holka, blonýna, připomínala mi ty, které žijí jenom pro parádu, mají všechno, co chtějí a jsou rozhodně ve společnosti oblíbenější. Přišlo mi, že i ta dotyčná se na mě dívá tak prozíravě, její pohled se mi vůbec nelíbil. Vtu chvíli se mi chtělo plakat ještě víc, než při cestě. Zdálo se mi, že ta dotyčná má ve svých očích takovou moc, že dokáže zraňovat i pohledem. Přemýšlela jsem, zda ji mám oslovit a pokusit se překonat strach, který mi svazoval srdce. „Nesmím se stále bát lidí, bylo by krásné si najít v neznámém prostředí kamarádku,“ říkala jsem si. Než jsem se stačila rozhodnout, blondýna ke mně natáhla ruku a chtěla mi ji stisknout. Strach mnou prostupoval stále více, měla jsem spojený dotyk ruky s bitím, které jsem snášela od rodičů denně a už jsem přivykla ústrky i vše zlé brát s vděčností a nebránit se. Ale dívka na mě pohlédla něžným a těšitelským pohledem, cítila jsem klid v jejích očích. „Ahoj, já jsem Regína. Také jsem v téhle škole nová. Neboj se mě, já nemám v úmyslu ti ublížit, buď klidná. Víš, většina lidí mě má za povrchní fintilku, která se maluje a záleží jí jen na tom, jak vypadá, ale já tím jen zastírám své nitro. Dříve mě lidé neměli rádi za to, že jsem veselá a temperamentní, tak jsem se uzavřela do sebe a začala jsem ze sebe dělat něco, co nejsem.“ Bylo mi jasné, že s citlivou REgínou najdu společnou řeč a postupně jsem se přestávala bát. Pohlédla jsem na ni a řekla jsem jí:“Ty ale nejsi povrdchní, cítím, že sis také prožila dost ošklivých věcí. Mám nápad, chtěla bys, abychom byly kamarádky?“ Regína mi po druhé stiskla ruku a povzbudivě na mě mrkla. „Proč ne?“
Následovala jsem ji tedy a obě jsme pravou nohou vkročily do školních vrat. Mé obavy na chvíli opadly. Nikdy v životě se ke mně nikdo s takovým přátelským tónem nehlásil. To, co jsem zažívala na základní škole, asi zažil málokdo. Bylo mi jasné, že téhle holce mohu věřit a pokud se cokoliv stane, bude to ona, kdo mě nejlépe pochopí. Společná cesta školním životem nám bude oběma jen k prospěchu. Věděla jsem, že to nebude jednoduché, zvědavé pohledy některých spolužáků ve třídě to jen potvrzovaly. Bylo z nich znát, že prožiju ve škole nejen šťastné chvíle, ale najednou jako kdybych sebrala trochu odvahy jít dál a se vším se poprat. Když člověk pozná někoho blízkého, u srdce je mu lépe. Nikdy jsem nezažívala pocit, že někoho můžu opravdu mít blízko, kdo mi pomůže, komu pomůžu naopak já, když to bude potřeba.
Ale nic není nikdy dokonalé, očemž jsem se ostatně měla záhy přesvědčit.
„Heeeej, Králová!“ ozval se těsně za námi ostrý hlas.
Než se Regína otočila na osobu, jež na ni pokřikovala, zašeptala cosi, co až příliš nápadně připomínalo: „Do háje!!!“
„Málem bych zapomněla,“ řekla už nahlas a v jejím hlasu nezaznívala ani kapička srdečnosti, s jakou mluvila ke mně. Teď mluvila ledovým tónem plným zhnusení a vražednými pohledy probodávala toho dotyčného, nebo spíš tu dotyčnou, která na sebe upoutala její pozornost, „že mě svou ohromně milou společností poctíš i tady.“
„Králová, Králová,“ pokračovala dál ta osoba. „Myslela jsem, že hlouběji už klesnout nemůžeš. Proboha, s jakým ztraceným případem se to zas bavíš. Podívej se na ni, vždyť je -“
Co nebo kdo vlastně podle jejího názoru jsem, jsem už ale nestihla zjistit, protože Regína, z jejíchž očí se teď nazlobeně blýskalo, o krok přistoupila k neznámé a řekla: „Nech toho!“ „Já se můžu bavit s kým chci…“ Regína se pak na chvíli odmlčela a ta dotyčná také chvíli mlčela. Já je pozorovala, viděla jsem, že kdyby pohledy vraždily, už obě jsou dávno mrtvé. Ticho se zdálo být nekonečné a nikdo nic neříkal. V tom najednou k Regíně a té dotyčné přidala ještě další holka, zdálo se mi, že má tu dotyčnou velmi v oblibě, neboť se k ní celkem dost hlásila. Už z povzdálí na ní volala: „Jééé, Sáro, co ty tady, s kým to zase jsi, co se zase zahazuješ s Královou?“ Nyní už jsem i já pochopila, že si Regína kdysi užila své, přemýšlela jsem, zda bych se neměla také do debaty zapojit, ale nenapadalo mě nic, co bych měla říci, tak jsem radši mlčela. Po krátké chvíli Sára odešla s tou její pravděpodobně kamarádkou. Regína se pak vrátila ke mně a povídala mi: „To byla Sára a Nikola, dvě mé bývalé spolužačky ze základní školy, samy o sobě si myslí, že všechno vědí, samy s oslovují jako V I P.“ „Pohrdají všemi okolo sebe, kdo nejsou stejně namyšlení. Jako mnou.“ pokračovala Regína a její hlas zněl lehce zklamaně. „A proč jsou tak namyšlené? vždyť jsou to taky lidi jako my.“, ptala jsem se Regíny. Ona jen obrátila pohled plný bolesti směrem k Sáře a Nikole, které si na ni ukazovaly a zlými gesty se jí posmívaly. „Ty holky jsou nerozlučná dvojka už od malička. jejich domy jsou kousek od sebe a holky bez sebe nedají ani ránu. Pocházejí z bohatých rodin, vše, co chtějí, mají, nosí vnadné oblečení a chodí s každým klukem, kterého potkají, někdy i s více najednou. Nikdo je nemá moc rád. Já jsem dříve byla taková kamarádila sjem se s nimy, ale potom se mi způsob jejich života znelíbil. Začala jsem být sama sebou, nechci být nikým ovlivňovaná.“ Přistoupila jsem k REgíně, sbírala jsem odvahu a nakonec jsem ji zlehka pohladila po vlasech. Nikdy jsem neměla příležitost kamarádce projevit přátelství pohlazením. „Jsi moc vnímavá, mám tě moc ráda.“, řekla Regína. „REgí, ty jsi moc silná, je dobře, že ses nenechala ovlivnit těma namyšlenýma nánama.“, řekla jsem. Vtom jsem spatřila slunce, kterak jasně svítilo. První den ve škole byl u konce, s dobrou náladou jsem vykročila na zastávku autobusu směrem k domovu.

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba