• RS WordPress

    Tento web používa redakční systém WordPress. Tento systém můžete zdarma stáhnout zde.


Reklama Google

Mocné kouzlo dvojčat – část 1

„Vstávej, Ethane!“ budila dívka Esther svého bratra, dvojče. „Musíme okamžitě odejít!“
„Co se děje?“ chtěl vědět Ethan. „Vždyť je hluboká noc.“
„To je sice pravda, ale i tak musíme jít,“ nedala se Esther. „Moje vnitřní oko…“
„Cos viděla?“
„Jsme v nebezpečí. A nejen my. Viděla jsem tři postavy, celé v černém, jejich tváře jsem neviděla, ale vím, že nás chtějí zabít. A nejen nás. Viděla jsem, jak se snaží probojovat do města, kde má sídlo náš král.“
„Byly tři? Jen tak málo?“
„Já viděla jen tři, musíme jít, nemáme čas. Musíme jít varovat ostatní. Dříve, než přijdou.“ Snažila se přesvědčit svého bratra, aby vstal.
Oba si pak sbalili to nejnutnější a vydali se do noční tmy. Přemýšleli, kde začít, jak postupovat. V tom si Esther vzpomněla, kdo by jim mohl poradit. Na konci vesnice, ve které se narodili, žila vědma a vykladačka snů. Esther ji znala jako malá, od ní zjistila, že má zvláštní schopnosti předpovídat události ještě dřív, než k nim opravdu dojde. Rozhodli se proto, že se za ní vydají a poradí se s ní.
Čekala je náročná cesta, do místa jejich rodiště to byl pěkný kus cesty. Když bylo Ethanovi a Esther deset let, jejich rodiče se museli z místa jejich rodiště odstěhovat daleko na jih. Jejich otec dostal nabídku vstoupit do královských služeb coby jeden ze strážných královského paláce a díky tomu musela jejich rodina změnit své bydliště.
Nyní byli oba už dospělí, dvacetiletí. Esther byla drobná nenápadná dívka s tmavými hnědými vlasy a stejně tak tmavýma očima. A Ethan byl už na svůj věk poměrně urostlý mladík.
Nyní byli oba na cestě, měli s sebou jen nejnutnější vybavení, ani jim nevadilo, že je hluboká noc. V rychlosti se jen rozloučili s matkou a odešli do jejich rodiště hledat vědmu.
Právě začalo svítat, když oba dorazili do lesa, který byl severně od jejich současného domova. Museli tímto lesem projít, pak je však čekal náročný výstup na skály dále na severu. Až potom mohli spatřit cestu vedoucí k jejich rodné vesnici. Les by se dal obejít po cestě, kterou využívali jiní, ale tato cesta vedla oklikou přes další města, neboť sloužila hlavně pro obchodníky, ti ji využívali k přesunu mezi městy. Proto se oba rozhodli pro cestu lesem, která byla o mnoho kratší. Ale i tak šli celý den a byli sotva v polovině hlubokého lesa.
Vzhledem k tomu, že byli na cestě celý den, rozhodli se oba, že se utáboří. Vyhledali si vhodné místo, kde by mohli přenocovat.
Ethan, kterého sestra vzbudila uprostřed noci, ihned usnul, ovšem Esther ne. V hlavě jí zněly prapodivné hlasy, jeden děsivější než druhý. Její vnitřní oko také nezahálelo. Viděla krále, jak bezmocně stojí, obklopen spoustou černých stínových postav. Kromě toho se v něm ale zjevily další dva stíny a také královský erb. Uhodil do něj blesk. Dlouho ještě Esther přemýšlela, jak si své vidění, plné symbolů, vyložit. Už začalo svítat, když se Ethan vzbudil a šli dál.
„Tys snad nespala, Esther,“ promluvil najednou Ethan.
„Nespala, máš pravdu,“ řekla Esther. „Měla jsem vidění, musela jsem nad ním celou noc přemýšlet.“
„Co jsi viděla?“ chtěl vědět Ethan
„Dva světlé stíny mezi černými postavami a královský erb, do kterého uhodil blesk. Nevím, jak si to mám vyložit,“ odpověděla Esther.
Esther a Ethan prošli lesem a stanuli před skalami. Bylo jasné, že není jiná možnost, než je přelézt.
„Půjdu první,“ řekl Ethan. „Ničeho se neboj, vyšplhám na první římsu a budu ti radit, kudy máš lézt. Zatím nehrozí žádný převis, ten bude až dál.“
S těmi slovy začal šplhat nahoru, zdálo se, že výstup Ethanovi nečiní žádné potíže. Jakmile se ocitl na římse, vydala se za ním i jeho sestra. I ona lezla vcelku hladce, jen o něco déle, vzhledem ke své malé výšce.
„Podej mi ruku,“ pobídl Esther bratr, chytil ji a pomohl na římsu. Výstup ji vyčerpal. Opřela se o skalní stěnu a oddechovala.
Jak postupovali výš po skalách, objevil se nad nimi převis.
„Polezeš za mnou, Esther, jakmile budu nahoře, vytáhnu tě na římsu,“ řekl Ethan a vyrazil. Nestačil však udělat ani krok, když v tu se obloha nad nimi zatáhla a nad jejich hlavami se vznášela černá mračna. Brzy začalo pršet. To značně ovlivnilo i výstup. Skály byly brzy mokré, a proto každý pohyb byl velice nebezpečný. Ethan však byl odhodlaný a jeho sestra také, proto se ani déšť neodradil.
„Vydrž, vylezu nahoru a pak tě vytáhnu.“ Promluvil ke své sestře, které byla pod ním. On sám zatím natáhl ruce, co nejvýš jen mohl dosáhnout, aby se mohl přitáhnout. Zaťal zuby, hluboce se nadechl a přitáhl se. Svaly na obou rukou napjaté a v tváři výraz značného úsilí. Když tu najednou Ethanovi pravá ruka uklouzla díky tomu, jak byla skála mokrá. A on zůstal viset jen na jedné ruce. Jen usykl bolestí a ihned neváhal a levou rukou se hned chytil, aby nespadl. Pravou rukou nemohl vůbec hýbat, jen cítil úpornou bolest. Nezbývalo mu proto nic jiného, než se přitáhnout jen levou rukou. Z posledních sil zabral a soustředil veškerou svou sílu na to, aby se přitáhl. Svaly napjaté, v tváři značné úsilí a po těle mu ztékaly krůpěje potu. Po několika okamžicích se mu povedlo vylézt nahoru.
„Pojď za mnou.“ Pobídl sestru a podal jí ruku. Esther se chytla bratrovy ruky. Ten se ze všech sil snažil svou sestru dostat nahoru, šlo to hůře, než původně plánoval, úsilí se však vyplatilo a brzy i jeho sestra stanula nahoře.
Po tomto výkonu však Ethan byl tak vysílený, že nebyl čehokoliv schopen. Jen ležel. S pravou rukou však nemohl hýbat. Esther neváhala a hned chtěla vědět, co se bratrovi stalo. Když tu si povšimla, že tím uklouznutím si vykloubil rameno. Ihned se proto dala do napravování. Klekla si vedle bratra, když najednou zaslechla kroky. Polekala se, kdo ještě se pohybuje v horách. Je to někdo z nepřátel, o nichž dosud nic nevědí?
Vyděšeně se otočila. Blížila se k nim dívka, která se jí zdála povědomá.
„Esther,“ oslovila ji. „Nepamatuješ si na mě? To jsem přece já, Iris! Ethane? Proboha, co se stalo?“
„Ach, Iris, nepoznala jsem tě, nezlob se,“ řekla Esther. „Již dlouho jsme se neviděly. Jsme s Ethanem na cestě do rodné vesnice, potřebujeme se poradit s vědmou. Ethan si vykloubil rameno, sklouzla mu ruka na tomhle převisu. Ještě mě dokázal vytáhnout nahoru, což nechápu, jak se mu povedlo. Musím mu to napravit.“
„Jistě, Esther, ale tohle sama nezvládneš, tvůj bratr je silný,“ řekla Iris. „Uděláme to společně. Ethane, jak ti řeknu, pohneš paží dozadu, ulehčíš tím práci Esther i mně. Já ti odtáhnu paži od těla. Posaď se. Tak do toho!“
Obě dívky pomohly Ethanovi do sedu. Vykloubené rameno ho velmi bolelo. Iris mu odtáhla paži od těla. Dala znamení Esther, které se snažila vrátit kloub tlakem dozadu. Její bratr s obličejem staženým bolestí spolupracoval. Ozval se hrůzně znějící zvuk, jak kloub zapadl na své místo. Esther a Iris si oddechly a zafixovaly Ethanovu paži, aby zabránily zbytečným pohybům.
„Do vesnice již ani nemusíte chodit,“ řekla Iris smutně. „Včera v noci se stalo neštěstí. Napadlo nás snad vojsko bytostí, sama nevím, co jsou zač. Vypálili vesnici a vyvraždili její obyvatele. Vědma mi řekla: Uteč, Iris, a vyhledej Esther, jedině ona nás může zachránit. Pak vydechla naposledy, zasažena šípem do srdce.“
Esther ztratila řeč, jen slzy jí stékaly po tvářích.
„Já sama nevím, co to všechno znamená, měla jsem jen několik nejasných vidění,“ roztřásla se Esther. „Jak vás mám zachránit?“
Iris ji pohladila po vlasech, bratr ji vzal za ruku.
„Pověz mi, co jsi viděla,“ jemně pobídla Iris Esther.
Esther tedy popsala svá vidění.
„Král je ohrožen,“ řekla. „Jen tím jsem si jistá. „Je mladý, nic netuší, chtěli jsme s Ethanem nejdříve navštívit vědmu, aby nám poradila, než se vydáme varovat krále. A jak vůbec vypadali ti, co zničili vesnici?“
„Jsou to temné bytosti bez tvaru, vypadají jako černé stíny, jen mají siluetu postav. Stačí jediný pohled jejich bledých očí a jsi nehybná, pak toho využijí a zabijí tě. Mezi nimi jsem viděla ještě jiné bytosti, myslím, že to byli démoni. K boji používají meče, luky a šípy, nadto vládnou samozřejmě i temnou magií,“ popsala Iris, čeho byla svědkem. „Já jsem byla ve vesnici na králův příkaz. Krátce poté, co se váš otec stal strážným, jmenoval mého otce svým rádcem. Já cestuji a občas i léčím, ale to jen málo.“
Sotva si trochu odpočali, vydali se na další cestu, směrem ke králi. Chtěli u něj být co nejdříve, neměli času nazbyt, takže se rozhodli, že půjdou stejnou cestou lesem, kterou došla dvojčata na místo setkání s Iris. Čekal je tedy náročný sestup po skalách, ten byl o to náročnější, že skály byly stále mokré, přestože déšť už ustal. Pro všechny tři byl sestup proto velmi nebezpečný. První lezla Iris, která ze všech tří na tom byla asi nejlépe a nejvíce odpočatá. I jí však činil sestup velké problémy. Musela se soustředit na každý svůj pohyb, sestup byl proto velmi pomalý a namáhavý. Jakmile byla už v bezpečné vzdálenosti, pobídla k sestupu i dvojčata. Pro Ethana byl sestup ještě náročnější, pravá ruka ho pořád bolela a proto každý svůj pohyb doprovázelo tiché usyknutí.
Postupně však všichni úspěšně skály zdolali. Jako první dole stála Iris, naprosto vyčerpaná z náročného sestupu. Po ní dole stanul Ethan a nakonec i jeho sestra. Všechny sestup natolik vyčerpal, že si museli chvíli odpočinout, než se vydali na další cestu. Odpočinek však byl opravdu krátký, věděli, že brzy se začne smrákat a chtěli do soumraku ujít co nejdelší kus cestu, poté v noci je pohyb v lese prakticky nemožný.
Po odpočinku se proto všichni brzy vydali na cestu. Šli bez přestání až do západu slunce. Když padla tma, rozhodli se, že se utáboří a pokračovat budou ráno. Všichni byli po náročném dni velice unavení proto brzy všichni usnuli. Jediná Iris byla vzhůru, té se nedařilo spát, pořád měla před očima hrůzy, které viděla na vlastní oči. Jak tak přemýšlela, najednou zaslechla cizí kroky, slyšela, že se někdo blíží k nim. Neváhala a ihned vzbudila dvojčata, aby jim vylíčila, co se děje. Všichni se otočili směrem, odkud šly kroky. A všem se naskytl děsivý pohled, viděli několik černých stínů, jak za sebou jak vojsko jdou lesem.
„Kolik jich tak asi může být?“ zeptal se Ethan.
„Nevím, snad si nás nevšimnou.“ odpověděla mu sestra.
„Proti nim nevím, jak se bránit. Bude lepší, když si nás nevšimnou.“ Dodal bratr.
„Já bych o jednom způsobu věděla, jak nás nenajdou.“ Přerušila jejich rozpravu Iris a pokračovala: „Znám některá kouzla, mohla bych se pokusit nás ochránit tak, že by nás neviděli, ale potřebuji vaši pomoc.“
„A co bychom měli udělat?“ zeptal se Ethan.
„Musíme se všichni držet za ruce a soustředit se jen na jedno, aby nás nebylo vidět.“
Všichni se proto chytili za ruce, na levé straně byl Ethan, uprostřed Iris a Esther napravo. Iris zašeptala zaklínadlo a všichni mysleli jen na to, jak je nikdo nevidí. Když se k nim pak vojsko černých stínů přiblížilo, prošlo kolem nich, aniž by si kdokoliv čehokoliv všiml. Jakmile prošli, mohli si všichni tři oddechnout, že jsou v bezpečí.
„Zajímalo by mě, kam táhnou.“ Zajímala se Esther.
„Mám za to, že prohledávají les a hledají přeživší.“ Odpověděla Iris a pokračovala: „Nebyla jsem jediná, komu se povedlo utéct, když do naší vesnice vtrhlo to temné vojsko, v celé vesnici vypukla panika. Někteří se dali na útěk, někteří se snažili vesnici bránit. A teď se pátrá po všech, kdo by mohl tuto hrůznou událost přežít.“
Zbytek noci již proběhl v klidu. Mladí cestovatelé se střídali v pravidelných hlídkách, ráno vyrazili dál.

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba

UbohéNic mocPrůměrnéCelkem dobréVelmi zajímavé (No Ratings Yet)
Loading...
Reklama Google

Dotazy a komentáře