• RS WordPress

    Tento web používa redakční systém WordPress. Tento systém můžete zdarma stáhnout zde.


Reklama Google

Síla opravdového přátelství – kapitola 17

Tak tohle je poslední kapitolka našeho dílka, už se všechny nejasnosti vysvětlily a tudíž tuhle kapitolku berte jako takový optimistický závěr celého díla. Dle vašich komentářů a názorů možná napíšeme i druhýdíl, ale ještě není nic jisté, zda se opravdu tak stane…. (-D Jinak, abych nezapomněl, ta tato závěrečná kapitola už je poněkud kratší, než ty předchozí, ale tak myslím si, že to na škodu není… 😀

Kapitola 17 – Konec dobrý, všechno dobré

Štěstí námi všemi prostupovalo. Tu na mě pohlédl Jiří. Byl rád, že mě vidí a že nás spojuje láska. Pohybem ruky mi naznačil, zda bychom my dva mohli na chvilku kavárnu opustit. „Copak je Jiříku, děje se něco?“ Zeptala jsem se, ale v hloubi duše jsem cítila, že mi Jiří chce říct něco velmi niterního a možná i závažného.“Karolíno, víš, já tě mám moc rád. Tak mě napadlo, jestli bychom nemohli spolu bydlet u mě doma? Myslíš, že by ti to rodiče dovolili?“ Nasadil mi jak se říká brouka do hlavy. Nevěděla jsem, co na to říct. „No, to nevím, ale já bych si to moc přála. Zkusím promluvit s mámou.“ Vrátili jsme se k ostatním, kde stále vládla dobrá nálada. Měla jsem radost, že i Nikola cítí konečně to pravé štěstí, vždyť přátelé jsou přece přednější před čímkoliv jiným. Teprve teď začala pravá oslava narozenin Nikoliny matky. Až do večera jsme si všichni povídali o všem a vlastně o ničem a jen jsme si užívali toho krásného pocitu, že můžeme být spolu… Když jsme odešli z kavárny, bylo už půl jedenácté. Jiří se rozhodl, že mě doprovodí až domů a promluví si s mámou o našem společném bydlení. Když se ujal slova a začal mámě vše vysvětlovat, měla jsem hrozný strach, že se to mámě nebude líbit a že se díky tomu zpřetrhají ta křehká rodinná pouta, která jsme teprve nedávno navázaly. Když ale Jirka domluvil a byla řada na mámě, zůstala jsem překvapeně stát s otevřenou pusou – máma se totiž široce usmívala a po tváři jí stekla jedna slza dojetí.
„Samozřejmě, že spolu smíte bydlet,“ odpověděla a já cítila, jak mi Jirka pevně stiskl ruku. „Nepovažuji ale za nejlepší nápad, aby to bylo v Jirkově bytě. Náš dům je přeci dost velký a sama bych se tu bála… Co kdybyste se nastěhovali do prvního patra, zatímco já bych okupovala přízemí?“ „Proč ne.“ odpověděl bez váhání Jiří. „Bude to tak pro začátek asi lepší, přece jen Karolína ještě studuje, takže ji budete mít neustále na očích a přece jen můj byt je takový skromný a není tolik prostorný. Tady bude prostoru dost. Svůj byt mohu prodat a za získané peníze můžeme provést některé opravy ve vašem domě, aby bylo vše v naprostém pořádku a žilo se nám tu všem krásně. Mohu mít na závěr však jednu otázku?“ „Jistě, Jiříku, zeptej se.“ „Je dost pozdě večer a i já jsem z dnešního dne velmi unavený, myslíte si, že bych mohl dnes přespat u vás a zítra bychom si sedli u kávy a vše probrali?“ „Ale jistě, přespi u nás, zítra je taky den.“ odpověděla máma. Tak jsme se s Jiřím odebrali do pokoje a vzhledem k tomu, že jsme byli oba unavení, jsme brzy zalehli.
Druhý den ráno jsme se všichni tři sešli v kuchyni u kávy. Vládla dobrá nálada, máma nám připravila kávu a pustila pěknou hudbu a začala chystat snídani. Byla jsem opravdu šťastná. Cítila jsem, že radost můžu kolem sebe rozdávat a že začínám znovu žít. Díky matce a mým přátelům. Jiří odešel do své ordinace a mně ještě zbývalo trošku času do odjezdu autobusu. Objala jsem mámu a řekla:“Mami, moc Ti za všechno děkuju, že jsi k nám taková hodná, že máš Jiříka ráda a že tě můžu mít za mámu. Koupili jsme ti s Jiřím malý dáreček do tvého bytu.“ „Ale, to nemuselo být.“ Zahlédla jsem po chvíli reflektory auta a zvuk motoru se neprodleně blížil k našemu domu. Přijel pán a přinesl nám ohromnou krabici. Pán ji otevřel a vyňal supermoderní lednici s mrazákem. Máma se rozesmála a spráskla ruce:“Aha! malý dárek? Haha!“ „To je pro tebe mami.“ „moc vám děkuju.“ Než jsem se stačila nadechnout, ten pán mě předběhl a začal vykládat jakési technické údaje, což je pro mě španělská vesnice. „Tak, tahle lednice má velmi dobré vybavení a výkonný kompresor, který vám rozhání mrazicí kapalinu tam, kde má…..“ Koukla jsem se na hodimnky a vyrazila jsem ze dveří, jako když střelí do vrabců. Měla jsem co dělat, abych stihla přijít před zvoněním. O velké přestávce jsem vše pověděla holkám. Ano, mohu říct, teď teprve nás všechny čekají ty krásné, dlouho očekávané a zasloužené časy. A i když vím, že idyla v našem životě nemůže trvat věčně, protože to by nebylo přirozené, jsem připravena případným problémům čelit, aby naše životy byly co nejméně komplikované. Přece jen na celý tento příběh budu ráda vzpomínat, ač jsme si všichni prožili krušné chvíle. Ale právě díky těm chvílím teď vím, že mám pro koho žít.
Jak dny ubíhaly, tak i Jiřímu se podařilo prodat svůj starý byt. Nastěhoval se k nám a já jsem byla opravdu šťastná. S holkama a s Jiřím jsme se často scházeli a byli jsme šťstní, že je vše zlé za námi. V naších srdcích alle tento příběh zanechal hluboké stopy a jak jsme si slíbili, tak já, Sára, Regína a Nikola zůstaneme navždy přáteli a pokud to bude jen možné, budeme se i nadále scházet. Každý náš příběh byl jako ošklivý, leč i poučný sen, na který nikdy nezapomeneme. Radovali jsme se všichni ze života a řekli jsme si, že budem stále spolu držet jako jedna rodina a nic a nikdo, ani žádná zlá moc nás nerozdělí.

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba

UbohéNic mocPrůměrnéCelkem dobréVelmi zajímavé (No Ratings Yet)
Loading...
Reklama Google

Dotazy a komentáře