Luciáškovy stránky

Tak tohle je další kapitolka naší společné povídky. Je o něco kratší, než ty předchozí, ale i tak zde nebude o událost nouze. Během dnška snad přidám i další kapitoly, protože jich máme už napsaných víc. Už ale teď očekávám případné komentáře a názory.

Kapitola 13 – Zlé časy skončily… nebo ne?

„Dobrý den, Karolíno“ promluvil na mě, když jsme se míjely. „Dobrý den, pane profesore.“ odpověděla jsem, ale můj hlas zněl velmi zesláble a vysíleně. My s Jiřím jsme však pokračovaly ven z nemocnice a Sára s Regínou zůstaly u Nikoly. Poté, co přišel do Nikolina pokoje i profesor angličtiny, její otec, se s ním Sára s Regínou daly do řeči. O tom, co se tu stalo, mu však zatím nevyprávěly. Odpoledne utíkalo strašně rychle a návštěvní hodiny v nemocnici byly u konce. Sára, Regína a profesor angličtiny byly tudíž nuceni odejít a po odchodu z nemocnice Sára odvyprávěla profesorovi celý příběh, vše o Jiřím, o té autonehodě, co mi říkala Nikolina matka, zkrátka o všem, co se kolem Nikoly dělo v poslední době. „Děkuji vám, děvčata, že jste se takhle o Nikolu postaraly. Já sám bych na podobný nápad nepřišel.“ Byly jsme šťastné, že jsme mohly takto Nikole pomoct. Já jsem vůbec nevěřila tomu, že jsem mohla být někým jiným a dokázala jsem to. profesor angličtiny nás doprovodil kousek a najednou řekl:“Děvčata, mohl bych vás pozvat třeba na kávu, mohly byste mi všechno podrobněji ppovyprávět?“ „Proč ne, moc rády.“ A tak jsme popíjely kávu a trpělivě odpovídaly na otcovy otázky. Nakonec otec řekl:“BYl bych rád, aby se Nikolino trápení už neopakovalo, vím, co udělám. Promluvím si s mou bývalou ženou, ta má na všem dost velký podíl.“ Šťastně jsme se na otce usmály a byly jsme rády, že se k takovému činu odhodlal. Po tom, co se přihodilo v nemocnici, byla Nikola najednou opravdu klidnější, čím dál víc jsme poznávaly, že to je opět ona. Asi se i změnila. Verča na ni měla takový vliv, že jí dala spoustu ze sebe: Vyrovnanost, klid, jakousi chuť vše překonat. Den ode dne sílila. Mohly jsme být spokojené. Vše bylo na dobré cestě. Primář psychiatrické léčebny nám dokonce na jedné návštěvě sdělil, že Nikolino propuštění z nemocnice už je jen otázkou zhruba dvou týdnů. S Regínou a Sárou jsme se dohodly, že pro tuto příležitost uspořádáme Nikole malou oslavu v nedaleké kavárně, kde jsem mimochodem toho dne, kdy byla provedena ona osudná hypnóza, strávila příjemnou půlhodinku v rozhovoru s léčitelem Jiřím. Byl to velice milý společník a já jsem zjistila, že v jeho společnosti se cítím tak nějak … uvolněná. Není tedy divu, že to byl právě Jiří, komu jsem jako prvnímu telefonicky projevila svou radost nad tím, že se Nikola už téměř uzdravila. Vše se zdálo být na dobré cestě. Všechny tři jsme byly spokojené, i léčitel Jiří měl radost, že nám mohl pomoci a navrhnul nám proto, zda by mohl Nikolu také přivítat na té malé oslavě. S tím jsme souhlasily. Na oslavu jsme pozvaly i Nikolina otce a ž jsme jen netrpělivě očekávaly, kdy bude Nikola z nemocnic propuštěná.
Dny plynuly, ale zdálo se nám, že čas utíká strašně pomalu, obden jsme se chodily dívat za Nikolou do nemocnice. Její stav se stále zlepšoval a zdálo se nám, že to, co jsme pro Nikolu udělaly, mělo svůj smysl. Jak tak dny a návštěvy u Nikoly v nemocnici přibývaly, netrpělivě jsme očekávaly den, kdy Nikolu z nemocnice pustí. Tohoto dne jsme se i dočkaly. Byl to zrovna pátek, poslední den školy a tudíž jsme se mohli všichni sejít na té oslavě a nemuseli jsme si dělat starosti, že nás druhý den čeká škola, když před námi byl celý volný víkend.
Ve tři odpoledne jsme se tudíž všichni sešli před nemocnicí a netrpělivě jsme očekávali, kdy vyjde Nikola ze dveří. Po chvíli se rozrazily dveře a Nikola stála v nich a s nadšením volala: „Jéééé, holky, to jsem ráda, že vás vidím, jsem šťastná, že vás mám.“ Přiběhla k nám s radostným úsměvem. Já jsem se ujala řeči a řekla jsem: „Rozhodli jsme se, že uspořádáme takovou malou oslavu v kavárně na tvé uzdravení. Půjdeš na tuto oslavu s námi?“ „Moc ráda.“ odpověděla Nikola a po chvíli jsme se všichni vydali směrem k té kavárně. Měly jsme štěstí, že v kavárně bylo málo lidí, proto jsme neměli problém, abychom si vybrali vhodný stůl, kam se všichni vejdeme. Ale bohužel všechny stoly byly nanejvýš pro čtyři lidi, proto si Sára, Nikola, Regína a profesor angličtiny sedli k jednomu stolu a my s Jiřím jsme si vybrali druhý stůl, hned vedle toho, kde seděli ostatní. Všichni jsme si objednali kávu a každý si ke kávě vybral zákusek dle chuti a povídali jsme si. Pan profesor nám vyprávěl své zážitky ze školy, vyprávěl nám, co vše zažil se svými bývalými studenty a jeho povídání bylo hodně poutavé. Všichni jsme se do hovoru zapojili a každý povídal to, co zažil. Byly to moc příjemné chvíle. Nikola se usmívala a pochutnávala si na zmrzlinovém poháru, který byl její oblíbenou pochoutkou. „Holky, nejvíce jsem si přála být s váma a děkuju vám za všechno. A na zmrzlinový pohár mám dobré vzpomínky. Dala jsem si ho, když mi jednou napsala Verča dopis.“ Všichni jsme ztichli a podívali jsme se po sobě. Já jsem div neřekla, že jsem Verčou byla já, málem ze mě slova vypadla, ale Jiří zakroutil hlavou a poslouchali jsme REgínino vyprávění o cestě do Itálie a historických památkách. Já jsem pojednou chytila Jiřího za ruku, on mi ji stiskl a celou dobu jsme si povídali. Když jsme všichni odcházeli, cítila jsem, že musím Jiřího vidět a to, co možná nejdříve. Mám ho ráda a chci o něho zausilovat. Nikdy jsem s klukem nechodila, ale jednou to zkusit musím. Příštího dne to určitě řeknu Sáře i Regíně, ale jak začít….. „Holky, ehm…“ Nemohla jsem zpočátku ze sebe vypravit kloudného slova. „Vím, že teď se to asi moc nehodí, abych vás zatahovala do svých problémů, ale mám pocit…“ „Že by někdo na obzoru? Nemysli si, v té kavárně jsi jen zářila. Spočítala jsem si hned dvě a dvě dohromady, ale mé rozhodnutí nikomu z vás o tom nic neříct, bylo silnější, usoudila jsem, že bude lepší, když s tím přijdeš sama.“ Začervenala jsem se po Sářiných slovech. Byla jsem však ráda, že to holky vzaly takhle pozitivně. Měla jsem strach, že se mi třeba budou posmívat.
„Je velice hezký, schvaluju ti ho,“ ozvala se Nikola. Měla jsem z ní radost, potěšilo mě, že si k nám za tu dobu, co jsme ji navštěvovaly v nemocnici, vytvořila velice přátelský vztah.
„Hlavně se jeví jako hodný člověk,“ doplnila Nikolu Regína.
„Jak jste se vůbec seznámili?“ zeptala se mě Nikola a v tu chvíli mi došlo, že ona vlastně neví, že s Verčou mluvila skrze mě. V jejích psychických stavech jí to prostě nedošlo.

 

V kategorii: Rozsáhlejší společná tvorba