• RS WordPress

    Tento web používa redakční systém WordPress. Tento systém můžete zdarma stáhnout zde.


Reklama Google

Odhalení skryté hrozby – 1. část

Odhalení skryté hrozby (Remus a Nymfadora)

Náš příběh začíná v budově, která se nazývala ústavem pro výchovu dívek. Tento ústav stál na kopci, široko daleko žádný jiný dům, větší či menší, nebyl. Zdálo se, jako by ani nepodléhal změnám času, neboť již po mnoho let vypadal stejně.
Uvnitř se nacházelo oddělení malých děvčátek a oddělení starších a dospívajících dívek. A právě mezi staršími dívkami žila v ústavních zdech i dívka jménem Evelyn. Do ústavu ji odvezl otec, když jí bylo deset let, protože chtěl, aby ji zdejší mentorky naučily tomu, co má žena umět, když neměla matku, která by jí své dovednosti předala.
„Nedá se nic dělat,“ řekl tehdy její otec. „Jsi dívka a Derek tě tomu, co jako žena budeš muset umět, nenaučí. A ženské dovednosti, ty stavím výše než tvoje přátelství s tím chlapcem.“
Tak Evelyn opustila rodnou vesnici a dlouhých sedm let žila v ústavu. Už jako dítě se jevila něčím výjimečná, jen nikdo netušil, čím vlastně. Až později, když jí bylo sedmnáct…
Evelyn seděla u stolu a četla knihu. Každou chvíli si napsala něco na pergamen.
„Evelyn!“ oslovila ji překvapená mentorka Adelaide. „Vždyť starý jazyk ještě nemůžeš umět! Kde ses ho učila?“
„Neučila jsem se ho,“ odpověděla Evelyn. „Prostě mu rozumím, jako by ke mně ta kniha promlouvala. Říká mi, že musím vědět, co je v ní psáno, že je to důležité pro budoucnost naší říše. Právě jsem ji dočetla.“
Adelaide se na ni pozorně dívala. Tu však dívka smrtelně zbledla a sesunula se k zemi. Marně se ji mentorka pokoušela vzkřísit. Odnesla ji tedy za pomoci další dívky za léčitelem Giddeonem.
„Nevím, co jí je,“ řekl Giddeon, „Jednu chvíli je chladná jako kus ledu, pak zase celá hoří, je to zvláštní.“
Ležela několik dní, aniž by o sobě věděla. Když se probrala, seděla u ní Adelaide.
„Jak se cítíš, Evelyn?“ optala se s úzkostí v hlase.
„Nepouštěj… ke mně… Giddeona,“ zašeptala Evelyn. „Moje zápisy z knihy… nikomu je neukazuj, drž je v utajení. Prosím…“
„Evelyn, Giddeon ti chce přece pomoci,“ namítla Adelaide.
„Nepouštěj ho ke mně,“ znovu ji požádala Evelyn. „Měla jsem vidění, zemřela v něm jedna z dívek.“
„Ach, tak ty máš opravdu dar,“ uvěřila konečně Adelaide. „Jedna z dívek opravdu v noci zemřela. A ráno další. Ale nemyslím si, že by to měl na svědomí Giddeon.“
„Mohla bys pro mě něco udělat?“ požádala Evelyn svoji mentorku.
„Pokud to bude možné, udělám.“
„Pošli dopis Derekovi, je to můj přítel z dětství. Jak ráda bych ho zase viděla, je to již osm let, co jsem ho neviděla.“
„Pošlu. A přeješ-li si, tak tvé záznamy uschovám, aby se k nim nikdo nedostal.“
„Jsem ti opravdu vděčná, Adelaide,“ zašeptala Evelyn a znovu upadla do podivného spánku.

Daleko od ústavu obdržel osmnáctiletý Derek dopis. Otevřel ho a dal se do čtení.
„Dereku,
Píši ti jménem tvé přítelkyně z dětství, která přebývá u nás v ústavu, jejíž jméno je Evelyn. Má tajemné schopnosti. V době, kdy jsem je u ní objevila, se jí zmocnila neznámá nemoc, našeho léčitele se bojí, nepustí ho k sobě. Je jí zle a je velmi slabá. V době, kdy tento dopis píši, zemřela již třetí dívka. Bude lépe, když pro Evelyn přijedeš, tady pro ni není bezpečno.
Adelaide, vrchní mentorka ústavu, se srdečným pozdravem.“
Když Derek dočetl, neváhal ani chvíli. Vzal si nejnutnější věci a vydal se na cestu. Měl před sebou pořádnou vzdálenost, přece jen od něj k ústavu, kde byla Evelyn, to bylo pěkně daleko. Derek šel celý den, až, když už když už padla noc, rozhodl se, že si dopřeje odpočinek. Ale druhý den vyrazil hned časně ráno. Chtěl být v ústavu co nejdříve. To se mu podařilo právě v onen den večer.
„Dobrý večer, mohu vám s něčím pomoci?“ zeptala se Dereka Adelaide, když ho spatřila přicházet.
„Já jsem Derek, jdu za Evelyn.“
„Dobře, pojďte za mnou. Já jsem Adelaide, to já jsem pro Vás poslala.“
A za chvíli už stáli Derek a Adelaide v místnosti, kde ležela spící Evelyn.
„Tady leží, nevíme, co s ní je. Jak vidíte, je celá bledá. Našeho léčitele k sobě nechce pustit. Nevíme, jak jí máme pomoct. Dnes ráno navíc zemřela další dívka. Budeme jistě potřebovat tvou pomoc. Teď bude ostatně dobrá pomoc každého.“ Dodala Adelaide.
„Mohu tu chvíli s Evelyn zůstat?“
„Ale jistě.“
Derek přišel k Evelyn blíž a naklonil se nad ni.
„Jsem tady, jak sis přála. Pověz, co tě trápí?“
„Já… já… sama nevím.“ Zašeptala tiše Evelyn. „Jsem ráda, žes přišel.“
„Neboj, bude to dobré. Je to už let, co jsem tě neviděl. Stala se z tebe krásná dívka. Jistě přijdeme, co s tebou je a co způsobuje ta náhlá úmrtí.“
Adelaide oba pozorovala opodál, chystala se k odchodu, že jim dopřeje chvíli soukromí. Po chvíli opravdu místnost opustila. Derek chytil Evelyn za ruku a držel ji.
„Jsem s tebou, určitě všechny nepřízně osudu překonáme.“ Promluvil na ni Derek
„Vím, kdo za tím je, ale nevím, jak to zastavit.“ Zašeptala Evelyn a bylo na ní poznat vyčerpání.
„Šetři se, Evelyn, musíš odpočívat, abys nabrala nové síly.“
„Řekni si Adelaide o mé záznamy, tobě věřím a vím, že ti pomohou mi pomoci. Ale pospěš si, času je málo, každý okamžik je důležitý.“
Derek odešel za Adelaide. A řekl jí:
„Evelyn mi vyprávěla o jejích záznamech, co si psala, prý mi je máte dát.“
„To že ti řekla? Věřím ti, nikdo kromě mě a jí o těch záznamech neví, jen já a ona. Nikdo jiný. Proto ti je svěřím. Ale opatruj je. A nikomu je nedávej. Evelyn by to nechtěla. A ještě něco. Možná vím, jak zjistit, co se tu děje. Znám jednu vědmu, žije však daleko od ostatních lidí, v lesích severně od našeho ústavu. Jistě sis těch lesů všiml. Je na ně vidět z místnosti, kde leží Evelyn. Ovšem nevím o nikom, kdo by se k té vědmě odvážil jít. Cesta je velice náročná.“
„Náročná?“ přerušil Adelaide Derek.
„Ano, lesy jsou husté, také je nutné překonat skalní stěny, aby se někdo k té vědmě dostal.“
„Já se na cestu vydám.“ Řekl odhodlaně Derek.
„Jsi velmi odvážný, Dereku,“ řekla Adelaide. „Nejlepší by bylo, kdyby mohla Evelyn jít s tebou, ale je příliš slabá.“
V tom okamžiku vstoupila Caroline, druhá mentorka.
„Evelyn musí pryč,“ prohlásila. „Poznala toho, kdo stojí za vším, co se tu děje. Je blíž, než si myslíme a je mocnější, než si myslíme. Vyznám se v léčení, tuším, co by s Evelyn mohlo být. Zde je lektvar, který ji posílí, alespoň aby zvládla cestu za vědmou. Dereku, podej Evelyn lék, budete ho mít dost i na cestu. Ráno vyrazíte, až se prospí. Během cesty jí podávej můj lektvar, kdykoliv na ní uvidíš, že je vyčerpaná. Mnoho štěstí vám oběma, budete ho potřebovat.“
„I já vám přeji štěstí,“ zašeptala Adelaide. „Věřím, že společně dokážete zastavit to zlo.“
Derek poděkoval a opět zaujal místo na okraji Evelynina lůžka. Podíval se z okna a viděl lesy, o kterých mu říkala Adelaide. Pak lehce pohladil Evelyn, aby ji vzbudil. Podal jí lektvar, po kterém usnula a až do rána spala klidným osvěžujícím spánkem. Lehl si na lůžko po dívčině boku a v krátké chvíli usnul.
Ráno se Evelyn vzbudila jako první. S potěšením shledala, že je jí lépe a necítí se tak slabá. Hned nato se probral i Derek.
„Vrací se ti barva,“ konstatoval spokojeně.
„Je mi lépe,“ řekla Evelyn. „Cítím se silnější.“
Evelyn se zabalila a spolu s Derekem vyrazili. Celý den šli lesem. Pravidelně odpočívali, protože Evelyn nebyla úplně zdravá a snadno se unavila.
V dálce se ozval řev. Evelyn se polekala a pevně se chytila Dereka.
„To je ta holka!“ zakřičel jeden z pronásledovatelů. „Chytit! Omráčit! Svázat!“
„Uteč, Dereku!“ zašeptala Evelyn. „Najdi vědmu!“
„Neopustím tě!“ řekl rozhodně Derek.
„Udělej, co ti říkám!“
Derek s těžkým srdcem poslechl. Běžel pár metrů, než si našel dobrý úkryt. Evelyn byla unavená a nestihla si vzít lektvar. Zeslábla. Jen velmi chabě se bránila, když ji neurvalým způsobem zvedl. Další z nich ji udeřil do hlavy.
Dívce se zatmělo před očima. Vtom ji napadlo, jak jedině se může ubránit. Pomocí kouzla vyvolala kolem sebe takový žár, že ji okamžitě pustili, vlastně odhodili kus před sebe. Evelyn ztratila vědomí.
Její společník celou scénu pozoroval. Jakmile to bylo bezpečné, vyběhl z úkrytu, vzal Evelyn do náruče a odnesl zpět. Uložil ji a chvíli se na ni díval. Pohnula se a otevřela oči.
„Evelyn,“ oslovil ji Derek.
„Dereku?“ zašeptala Evelyn. „Kde jsi? Nevidím tě! Nevidím nic!“
„Jsem u tebe, Evelyn, pořád jsem u tebe.“
„Nevidím nic, nemůžu pokračovat v cestě, jdi sám, najdi vědmu a sežeň pomoc, Já to nějak zvládnu.“
„Ne, nenechám tě tu Evelyn!“ řekl rozhodným hlasem Derek. „Vezmu tě s sebou, povedu tě, neboj, zvládneme to spolu. Nebolí tě něco?“
„Cítím strašnou bolest na hlavě.“ Zašeptala tiše Evelyn. V tom si i Derek povšiml hrůzně vypadajícího šrámu přímo na Evelynině čele. Ihned proto neváhal a vytáhl si desinfekční lektvar a ránu vydesinfikoval. Evelyn jen sykla bolestí.
„To bude dobré, jen klidně lež, jenom to vyčistím.“
Poté, co Derek ránu ošetřil, ovázal Evelyn hlavu kolem dokola, aby se rána zacelila a snáze zahojila.
„Můžeš vstát? Ukaž, pomůžu ti.“ Řekl Derek a chytil Evelyn za obě ruce a pomohl jí vstát.
„Nezapomeň na svůj posilující lektvar, máš jej ještě?“ dodal Derek, když už oba stáli naproti sobě.
„Ano, ještě trochu mám.“ Řekla Evelyn, ale v tu chvíli se div znovu neskácela k zemi. Tak tak, že ji Derek stačil zachytit.
„Copak je ti, Evelyn?“ zeptal se.
„Zamotala se mně hlava, nevydržím dlouho stát.“
„Tak se zatím posaď, odpočineš si a načerpáš nové síly a za chvíli vyrazíme.“
Derek pomohl Evelyn, aby se usadila a sám se usadil vedle ní. Mezitím ji pobídl, aby se napila svého posilujícího lektvaru. Poté, co už Evelyn nabrala nové síly, se oba vydali na cestu. Derek prvně pomohl Evelyn vstát, pak ji chytil za ruku a vedl ji. Když byla před ní nějaká překážka, kterou bylo nutné překročit, tak jí to zavčasu hlásil. Takhle spolu šli zbytek dne. Když už však se začínalo smrákat, na Evelyn opět padlo vysílení a únava. Derek proto rychle vyhledal vhodné místo, kde by mohli trávit noc. Před nimi se tyčily vysoké skály, které museli oba zdolat. Ale v noci si na to ani Derek netroufal, navíc když viděl, jak Evelyn je vyčerpaná. Pod skalami proto našel vhodné místo, které jim sloužilo coby provizorní tábořiště. Derek pomohl Evelyn, aby si mohla lehnout na co možná nejpohodlnější místo, sám zaujal místo, které nebylo už tak pohodlné. Měl pod sebou tvrdou zem, kdežto Evelyn spala na trávě, což vzhledem k jejímu stavu bylo potřeba. Oba byli z cestování velmi unavení a proto velice brzy a rychle usnuli.
Druhý den ráno se jako první probudil Derek, když však viděl, že Evelyn ještě spí, nechtělo se mu ji budit. Sám spát nemohl, jeho nepohodlné nocležiště mu to nedovolovalo. Díky tvrdé zemi měl namožené celé tělo, připadal si jak po náročném souboji, cítil každý pohyb a každá byť jen sebemenší námaha pro něj byla vysloveně utrpením. Derek seděl hned vedle spící Evelyn, cítil každý sval na svém těle, myslel si, že bolest snad nikdy nepřestane. Nevěděl, jak má sedět, aby bolest aspoň trochu povolila. Po chvilce si všiml, že se Evelyn probouzí.
„Dobré ráno, Evelyn, jak se cítíš?“
„Je to dobré, cítím se celkem dobře, ale pořád cítím bolesti hlavy. Ta rána pořád bolí. A trochu se mně motá hlava.“
„Neboj, bude to dobré, jsme už skoro u cíle, teď je před námi vysoká převislá skála, tu musíme přelézt a na vrcholu bychom měli spatřit už chatrč vědmy Merty, kvůli které jsme tu.“
„A jak já polezu, když nevidím?“
„Budu tě navigovat, neboj se, zvládneš to. Nechám tě jít první, abych na tebe mohl dohlížet, Přesně ti budu říkat, jak máš postupovat.“
„Dobrá, tobě věřím, Dereku.“ Zašeptala Evelyn. Derek k ní pomalu přišel, začínal se už cítit líp, už pro něj každý další pohyb nebyl takovou námahou jako po probuzení, ale i přesto některé prudší pohyby občas zabolely. Derek chytil Evelyn za ruku a pomohl jí se postavit.

 

V kategorii: Kratší společná díla

UbohéNic mocPrůměrnéCelkem dobréVelmi zajímavé (No Ratings Yet)
Loading...
Reklama Google

Dotazy a komentáře