• RS WordPress

    Tento web používa redakční systém WordPress. Tento systém můžete zdarma stáhnout zde.


Reklama Google

Dlouhá cesta za snem – 2. část

„Tak jste se nám probral…“ promluvila na Davida sestra, kterou už znal, neboť to byla zrovna ta, která asistovala při jeho operaci. „Ano, ale cítím se strašně slabý.“ „To je normální, byl jste v narkóze a po probuzení je naprosto normální, že se cítíte unavený. Bolí vás něco?“ „Necítím levou ruku.“ Odpověděl David. „To bude dobré, obě ruce jsme vám museli napravit, měl jste je zlomené. Teď vás čekají dlouhé týdny rehabilitace. Na pravé ruce budete mít sádru po dobu tří týdnů případně celý měsíc v závislosti na tom, jak rychle se vám bude zranění hojit.“ „Děkuji, sestro.“ Odpověděl David. Sestra poté odešla. Vzhledem k tomu, že bylo pozdě odpoledne, čekal nyní všechny pacienty v nemocnici čas večeře. Proto sestra z pokoje odešla, ale po nějaké době se vrátila a přinesla Davidovi a jeho spolubydlící na pokoj voňavou večeři.
V tom okamžiku se však Davidovi udělalo nevolno, taktak k němu stačila přiskočit sestra se sáčkem.
„Zvracení je přirozená reakce na narkózu,“ řekla. „Budete v pořádku. Pane Malý, neomdlévejte! Slyšíte mě? Pane doktore!“
„Ano, sestři, co se děje?“ ozval se lékař, který zatím přišel.
„Pan Malý začal zvracet, pravděpodobně po narkóze a omdlel,“ vylíčila situaci sestra.
„To zvracení má opravdu na svědomí narkóza, ten kolaps vyšetříme,“ řekl lékař. „Odvezte pacienta na EKG, uděláme i ultrazvuk srdce, odběry krve počkají. Proboha, začíná modrat! Resuscitujeme! Převezte pacienta na JIPku!“
Za pět minut se lékaři a sestře podařilo Davida stabilizovat a za neustálého pečlivého sledování ho odvezli na jednotku intenzivní péče. Tam mu sestra, která měla právě službu, odebrala krev. Nikdo netušil, co mohlo způsobit takový kolaps u mladého zdravého člověka.
„Je mu teprve dvacet dva let a jen si zlomil ruce,“ prohlásila lékařka z jednotky intenzivní péče. „To jsem tedy sama zvědavá, co s ním je.“
Byla hluboká noc, když se přístroje, na nichž byl David připojen, rozzvučely. Na pokoj vtrhla sestra a rozsvítila světlo. Ihned si všimla, že u Davida došlo k zástavě srdce. Neváhala proto ani chvíli a dala se do oživování. V těchto chvílích byla každá vteřina drahá. Když tu vběhl do pokoje lékař, který měl také službu. Ihned chtěl vědět, co se stalo. Sestra mu pověděla, že má David zástavu srdce, doktor jí proto poručil, aby zatím připravila defibrilátor a on sám zatím se pokoušel Davida oživit. Ale jeho pokus se nezdařil, masáž srdce nezabrala, a proto přišlo na řadu oživování za pomocí přístroje. „Ustupte!… Nabít! … Pal!“ zvolal doktor a místností se jen rozlehlo bouchnutí. „Nic, pane doktore.“ Řekla sestra. „Ještě jednou.“ Řekl rozhodným hlasem doktor. „Pal!“ … „Pal!“ „Chytil se!“ zvolala s nadšením sestra. „Na třetí pokus, ale přesto. Zůstanu chvíli u něj, ale zdá se, že se stabilizuje.“
Zbytek noci už naštěstí nic vážného nenarušilo a Davidův život už nebyl ohrožen. Druhý den ráno přišla za Davidem ta samá sestra, která měla noční službu. Než odešla domů, chtěla vědět, že je David v pořádku. Naštěstí už jeho stav byl stabilizovaný, a proto mohla v klidu odejít. Před odchodem si ji však odchytil primář oddělení a chtěl vědět, co se v tu noc stalo a co se dělo během její služby. Kromě incidentu s Davidem se však nic zvláštního nedělo, proto sestra dovyprávěla primáři pouze Davidův případ.
„Pan Malý bude muset co nejdříve podstoupit nezbytná vyšetření, hned v devět jej nechte odvézt na EKG. Musíme přijít, co je příčinou jeho problémů. Není možné, aby takhle mladý člověk trpěl takovými problémy po celkem banální operaci.“
Jak primář pověděl, tak se také stalo. Hned v devět ráno se u Davida objevil nemocniční zřízenec v doprovodu lékaře a dvou sester. A po chvíli už vezli Davida na vyšetření.
„Máte poruchy srdečního rytmu, pane Malý,“ konstatoval lékař, sotva přečetl záznam EKG. „Povězte, měl jste někdy nějaké potíže při fyzické námaze? Nebo při stresu?“
„Při sportu se mi jen jednou zatočila hlava, jinak při větším stresu mívám potíže se závratěmi pravidelně,“ odpověděl David. „Už to trvá asi rok, ale říkal jsem si, že to nic není.“
„Měl jste vyhledat lékaře,“ řekl doktor. „Prý jste se pokusil o sebevraždu skokem z šestého poschodí. Máte štěstí, že jste si zlomil jen ruce.“
„To je pravda,“ přisvědčil David. „A ještě před tím, než jsem to udělal, jsem si vzal od kolegy pár tablet léku na srdeční činnost. On bere dvě tablety denně, já si vzal čtyři, nepůsobilo to na mě, proto jsem skočil z toho okna.“
„Co to bylo za lék?“ chtěl vědět lékař.
„Nemám ponětí, v těchto věcech se příliš nevyznám,“ řekl David.
„Výsledky krve,“ ohlásila příchozí sestra. „Našli digitalis, který podporuje činnost srdce. Divím se, že vás to nezabilo hned nebo už při operaci, pane Malý.“
V každém případě budete potřebovat psychiatra,“ řekl lékař. „Na pokoji vás navštíví naše psychiatrička a promluví si s vámi. Nemějte strach, psychiatra by v dnešní době měl mít každý, například v Americe to není nic divného.“ David nic nenamítal a souhlasně přikývl.
Po tomto rozhovoru odvedli Davida na pokoj. David chvíli seděl na lůžku a přemýšlel, po chvíli ulehl a z jeho zamyšlení ho vytrhl až příjemný ženský hlas, který se najednou v pokoji ozval: „Jste vzhůru, pane Malý?“ Hlas patřil psychiatričce, kterou za ním poslali. Byla to mladá doktorka, byla ve zdejší nemocnici teprve krátce, vystudovala teprve před rokem a tohle bylo její první místo.
„Ano, jsem vzhůru, jen jsem byl zamyšlený.“ Odpověděl David a po krátkém zamyšlení dodal: „Vy jste ta psychiatrička, kterou za mnou měli poslat?“ „Ano, jsem to já. Ráda bych Vám pomohla, pro začátek bychom se měli domluvit, že se budeme scházet častěji a to nejlépe v mé ordinaci, kde budeme mít patřičné soukromí.“ „Já jsem jedině pro.“ Odpověděl David. „Na začátek bychom se měli sobě ale trochu blíže představit, abychom oba věděli, s kým, že máme tu čest. A já klidně i začnu. Jmenuji se Lucie Krásková a jsem zdejší psychiatrička. Jsem tu zaměstnaná asi tak tři čtvrtě roku. Před rokem jsem vystudovala a tohle je mé první pracovní uplatnění: A teď jste na řadě Vy. Povězte mi něco o sobě?“
„Jmenuji se David Malý, mám vystudovanou střední školu ekonomickou. Před nedávnem jsem si našel místo v jedné nově vzniklé firmě, kterou založil můj bývalý spolužák ze střední školy spolu se svým otcem. Ovšem kromě mě v této firmě nastoupil i druhý spolužák ze střední školy, který mě však už při studiích neměl v oblibě. A tady jsem mu byl trnem v oku. Nenáviděl mě a dával mi to očividně i najevo. Nejspíš i on byl ten důvod, proč jsem spáchal to, co mě dostalo sem do nemocnice.“
„Aha, chápu. A jak se projevovaly vaše vzájemné neshody s vaším bývalým spolužákem?“
„Projevovalo se to různorodě, ve škole to byly jen takové naschvály, jako byly schované sešity či mokrá houba na židli. Takové ty legrácky školních let. I když v jeho případě to spíš byla skoro až známka primitivismu, když se bavil podobnými kanadskými žertíky. Ale v práci začalo přituhovat. To už mi i byl schopen zkazit kolikrát i mou celodenní práci:“
„Jasně. A zkoušel jste se s někým poradit? Jak velkou jste měli firmu? Zkoušel jste už někdy vyhledávat rady psychologa či někoho podobného?“
„Ne, tahle terapie je má první, nikdy jsem nic podobného neabsolvoval. Jedinou mou zkušeností je jeden seminář psychologie, který jsme absolvovali v rámci výuky na střední škole. A také posezení s psychologem na základní škole před přijímačkami. Ten nám jen radil, co a jak bychom mohli dál v budoucnu dělat.“
„To je asi na více školách. Jste další z těch, kteří mají problémy, ale nevyhledají pomoc. Proto jsem ráda, že ke mně máte důvěru.“
„Působíte na mě velmi důvěryhodně, paní doktorko.“
„Toho si nesmírně považuji.“
David s psychiatričkou strávil přibližně dvouhodinovou diskusi, během které probrali vše až po události, které vedly i k Davidovu pokusu o sebevraždu. Během tohoto prvního sezení si na něj udělala Lucie názor, že jde o velmi citlivého mladíka, který to v životě neměl jednoduché a proto si i ona byla vědoma, jakou cenu má důvěra, kterou do ní vkládá a byla přesvědčená, že se pokusí Davidovi pomoci, jak to jen půjde.
„Doporučuji, abyste i po propuštění docházel k nám na psychiatrii,“ řekla nakonec doktorka Krásková. „Ještě několik dní byste měl být tady, dokud se neodbourá ten digitalis, stejně je zázrak, že jste to všechno přežil. Pokud byste se cítil nějak nešťastný a nebylo vám psychicky dobře, napíšu vám lék na uklidnění. Tak to bude pro dnešek všechno, pane Malý, držte se. Zase budete v pořádku. Jen jste se psychicky zhroutil, na deprese mi nepřipadáte. Uvidíme se tedy za dva dny u mě v ordinaci. Zatím se s vámi loučím, na shledanou.“
„Děkuji, paní doktorko, na shledanou,“ odpověděl jí David.
David ležel a přemýšlel. Doktorka Krásková mu byla víc než sympatická. Když nyní ležel v nemocnici, přemítal o svém dosavadním životě. Kdysi měl sen, chtěl být lékařem, pomáhat lidem. Jenže rodiče mu neumožnili jít na gymnázium, přinutili ho jít na odborně zaměřenou střední školu a hned po maturitě musel nastoupit do zaměstnání. Nyní již na studium medicíny může zapomenout, vždyť nemá žádné základy chemie, fyziky a biologie, i když v těchto předmětech na základní škole exceloval. A jak by se živil, když musí platit nájem a náročné studium by mu asi stěží umožnilo vykonávat nějakou další práci.
„Výborně, pane Malý, máte sen, co za ním zkusit jít?“ optala se ho doktorka Krásková o dva dny později ve své ordinaci.
David se jí svěřil se svými úvahami a obavami.
„Nemějte strach, univerzita poskytuje sociální stipendia pro studenty, kteří na tom nejsou finančně dobře,“ uklidnila ho doktorka Krásková. „A s tou chemií, fyzikou a biologií, myslím, že pokud opravdu chcete studovat medicínu, tak se na přijímačky připravíte a podaří se vám to. Jste citlivý člověk, to je dobré, jen zapracujeme na psychické odolnosti a budete jednou dobrým lékařem. A jste mladý, není nic ztraceno.“
„Děkuji za podporu. To je to, co nejvíc potřebuji. Aby mě někdo vyslechl a podpořil.“
„Vždyť právě proto tato sezení máme, já vám pomůžu, abyste znovu získal ztracené sebevědomí a celkově se vzchopil, pane Malý.“
„Děkuji, paní doktorko.“ Odpověděl David.
Po hodině a půl David odešel z ordinace. Ale i když už byl dávno na svém pokoji, pořád mu v hlavě zněl hlas doktorky Kráskové. Pořád na ni musel myslet. Když zavřel oči, viděl její obličej. Za tu dobu, co byl v nemocnici, se stihl spřátelit s jedním pacientem, co byl s ním na pokoji. Večer, kdy většinou už všichni odpočívali, David na něj promluvil. „Poslouchej, Honzo, viděl jsi někdy tady doktorku Kráskovou? Je psychiatrička, mluvil jsi s ní?“ „Jo, vím, o kterou jde.“ Odpověděl Davidovi Honza. „Představ si, že na ni nemůžu přestat myslet.“
„Chlape, ty ses nám snad zamiloval.“ Odpověděl Davidovi s úsměvem Honza a po chvíli pokračoval: „Ale to je normální v tvým věku.“
„Nezamiloval jsem se.“ Odpověděl David, „Jen na ni pořád myslím, je jiná, nikdy jsem se s osobou jako je ona nesetkal, ta dokáže lidi pochopit.“
„Ty tady na ni pěješ ódy a tvrdíš mi, že ses nezamiloval? Dovol, abych se zasmál…“
„Tak dobře, asi jsem se zamiloval… Mám v sobě zmatek… Ještě před několika dny jsem měl pocit, že se mi hroutí svět… A najednou… cítím se o mnoho silnější… a vyrovnanější.“
„Tak až s ní budeš mít další sezení, tak se jí s tvými pocity svěř. Ona to pochopí, vždyť na něco takovýho už musí být zvyklá.“
„Právě toho se bojím, aby si nemyslela, že jsem jenom vyšinutej… No, nic, jdu spát.“
Ani v noci však David nedokázal na doktorku Kráskovou přestat myslet. Pořád se mu zjevovala ve snech, stále se mu vracely momenty z jejich sezení v ordinaci a u něj na pokoji, stále slyšel její strašně milý a příjemný hlas a viděl její tvář.
Když se druhý den vzbudil, zjistil během chvíle, že se probudil nečekaně brzy. Proto chtěl ještě znovu usnout, pokoušel se o to, ale pořád se mu už znovu usnout nedařilo. Myšlenkami byl pořád s doktorkou Kráskovou. Nakonec však asi po hodině bdění přece jen na chvíli ještě usnul. Když v tom ho vzbudil až hlas přicházející zdravotní sestry, která vždy každé ráno do jejich pokoje chodila na pravidelné kontroly.
„Dobré ráno, pánové, za chvíli bude snídaně,“ pozdravila sestra a rozsvítila světlo. „Pane Malý, vám pomohu s hygienou.“
„Děkuju, sestři, je to hrůza, zlomit si obě ruce,“ řekl David.
„To věřím, ale nebojte se, jste mladý a hojíte se dobře,“ uklidnila ho sestra. „Mohl jste dopadnout daleko hůř, opravdu je zázrak, že žijete, po tom, jak jste se chtěl sprovodit ze světa.“
Po snídani následovala pravidelná vizita.
„Pane Malý, jak se dnes cítíte?“ optala se lékařka, která vizitu toho dne konala.
„Dobře,“ odpověděl David. „Aspoň mě nic nebolí.“
„Tak to jsem ráda,“ řekla lékařka. „Sestra vám přijde odstranit kardiostimulátor, protože vaše srdce pracuje úplně skvěle. Provedeme kontrolní ultrazvuk, EKG, pak odstraníme stimulátor a pak vás sestřička odvede za paní doktorkou Kráskovou. A pozítří už vás pustíme domů.“
David doufal, že si lékařka ani sestra nevšimnou, jak se červená, když slyšel jméno své psychiatričky.
„Tak vás jdu zbavit toho přístroje, pane Malý,“ ohlásila se sestra, když Davida přivezli na pokoj po všech vyšetřeních. „Nejdřív vytáhnu stehy, ale ne, co je to za nůžky, tupější už nemáme, asi ne. A jdeme na to, vytáhnu hadičku a dám vám na to místo pytlík s pískem, aby tepna byla správně stlačená a nekrvácela. Bude to asi trochu bolet, vzhledem k tomu, že máte pevnou kůži.“
Vytahování hadičky opravdu příjemné nebylo. David myslel na doktorku Kráskovou, těšil se na další sezení. Přemýšlel, jak jí poděkuje, že mu tak pomohla. Měl by jí něco dát, ale co…
Po tomto zákroku se však David cítil trochu slabý. Ale k doktorce Kráskové nakonec odešli. I když pořád Davidovi visel v hlavě nějaký ten vhodný dárek, čím by jí mohl potěšit? Tady v nemocnici toho asi moc nepořídí, jedině až za dva dny po návratu. Ale v zamyšlení nezůstal David dlouho, protože po chvíli už stáli před ordinací doktorky Kráskové. David počkal před ordinací a sestra, která šla s ním, prvně Davida ohlásila. A po chvilce už seděl David v ordinaci. Celé sezení pro něj bylo velice příjemné. Ale měl obavy, aby si ničeho doktorka Krásková nevšimla, že se občas lehce začervená, když na něj promluví.
Po dvou hodinách však jejich společné sezení skončilo. „Začínáte se z toho dostávat, pane Malý, mám z Vás radost, vedete si dobře. Brzy budeme moci zmírnit četnost našich terapií. Pokud to takhle půjde dál, tak od příštího měsíce bude stačit dvě terapie za měsíc a tak po třech měsících, už jenom jednou měsíčně.“ Když tohle David slyšel, moc se mu to nezamlouvalo. „Dobře, paní doktorko.“ Odpověděl David, ale v jeho hlase bylo poznat zklamání. „Je s Vámi něco?“ zeptala se doktorka, když i té se Davidův hlas zdál nešťastný. David nevěděl, co má říct, zda vůbec něco. „Ale ne,… vše je v pořádku“ odpověděl David. „Kdyby Vás cokoli trápilo, nebojte se mi to říct, od toho naše sezení jsou, abych Vám pomohla.“ „Já vím…“ odpověděl David, ale v tom se začal strašně červenat. Toho si pochopitelně doktorka Krásková všimla a proto se neváhala zeptat na celkem dost smělou otázku. „Pane Malý, fakt Vám nic není, přijde mi, že dnes se pořád celé sezení červenáte? Vy na někoho myslíte?“ „Ano, paní doktorko.“ Odpověděl David. „A smím vědět, kdo to je?“ David se zamyslel. V ordinaci nastalo chvíli ticho takové, že by i spadlá jehla zněla jako ohlušující rána. „Když já… já… já…. Stydím se to říct.“ Vykoktal ze sebe David po chvíli. „Je mi to jasné, pane Malý, já jsem si to myslela. Mohu ještě jednu smělou otázku? Vy jste se do mě zamiloval? Anebo se Vám jen líbím?“
„Ehm, jak to mám říct…“zamyslel se David. „Vy… okouzlila jste mě, sotva jsem s Vámi měl první sezení… pořád jsem na Vás musel myslet, zdálo se mně o Vás… vy… vy jste úžasná, že takhle pomáháte lidem… Měl jsem holku párkrát, pokaždé jsem ji miloval a… pokaždé jsem se…“
„Spálil?“ doplnila ho doktorka Krásková. „To se ve Vašem věku stává běžně. Takže jste se do mě zamiloval?“
„Jo, zamiloval, lítám v tom až po uši, já… neumím koukat jenom po povrchu jako většina chlapů…“ chrlil dál David.
„Tedy, to se mi snad ještě nestalo,“ řekla doktorka Krásková. „Pane Malý, Davide, zažila jsem ledacos, taky jsem byla několikrát nešťastně zamilovaná, nakonec jsem myslela, že nemám šanci, protože každého zkoumám. Budete se divit, ale nepochybuji o Vašich citech. Vy opravdu nejste povrchní člověk, jen nevím, jsem přece Vaše psychiatrička, myslíte, že by to bylo vhodné?“
„To asi spíš posoudíte Vy, ale zas proč ne, i psychiatr je člověk…“
„Tak v tom s Vámi souhlasím, máte pravdu, nebudeme na nic spěchat, ale pro začátek můžeme třeba občas někam spolu zajít,“ prohlásila nakonec doktorka Krásková. „A víte co? Souhlasíte, abychom si tykali?“
„Já jsem jedině pro. Dobrá.“ „Lucka“… „David“ pronesli oba a podali si ruku na znamení přátelství a tykání si. „Fakt si vážím toho, žes mě pochopila, Lucko…“ dodal s úsměvem David a směřoval ke dveřím. „Dobře, příští týden hned v pondělí se uvidíme. Měj se Davide a drž se…“ dodala lékařka a David vyšel z ordinace. Měl báječný pocit, připadal si jako v tom nejkrásnějším snu, měl i chuť si cestou po nemocniční chodbě samou radostí povyskočit, ale zdálo se mu to příliš odvážné a nevhodné.
Když přišel David do pokoje, ulehl na postel a začal přemýšlet nad dnešním dnem. „Splnil se mi můj sen“ mluvil si pro sebe v duchu. „Snad to dobře dopadne….. ona je tak úžasná, ,,, tak úžasná…“ opakoval si David. Takhle zamyšlen vydržel David ještě dlouho, než ho z jeho rozjímání vyrušil hlas jeho spolubydlícího Honzy: „Tak jaký jsi měl sezení?“ zeptal se. „Dobrý, bylo to fajn, ta doktorka Krásková je fakt dobrá lékařka, ve svém oboru už něco zažila, fakt si jí vážím.“ „To je docela důležitý, že v ni máš důvěru, když je to cvokařka…“ „To jo, to máš pravdu, to je důležitý.“ Honza si však nemohl povšimnout nevrlého výrazu, když o doktorce Kráskové mluvil jako o cvokařce, ale nevěnoval tomu pozornost. Také si všiml Davidova spokojeného výrazu, který měl prvně. Takže i jemu bylo jasné, že David už s lékařkou mluvil o jeho pocitech. A proto si neodpustil se celkem drze zeptat:
„Vy už s doktorkou Kráskovou… ehm,… chodíte?“ „Ne, ale vše je na dobré cestě.“ Odpověděl bez zaváhání David. „Tak to ti přeju. Fakt moc.“ Dodal Honza.
Během večera se už pak nic zvláštního neudálo, David byl zamyšlen nad předešlými událostmi, stále na doktorku Kráskovou myslel. A to i zapříčinilo to, že neměl zrovna klidné spaní. Ale po nějakém čase se i jemu povedlo usnout.
Další den v nemocnici pro Davida nebyl nic moc. Celý den víceméně trávil na pokoji a četl si knížku, co mu půjčil Honza. Byla to knížka ze žánru fantasy a jmenovalo se to Temní vládci. Knížku si od Honzy David půjčil před dvěma dny a už teď byl za polovinou a to se nejednalo o nic krátkého, bylo to pěkně obsáhlé dílo o pěti stech stranách. David však během dne nic jiného nedělal, než jen četl a četl. Čtením trávil celý den. A dokud mohl, četl i večer. Chtěl knihu dočíst, děj ho úplně pohltil, aspoň pak na chvíli měl myšlenky někde jinde a pomáhalo mu to se odreagovat. Navíc další den měl už jít domů, takže i chtěl knihu brzy vrátit jejímu majiteli. Ale nakonec mu knihu Honza věnoval coby svému příteli, tak byl David rád. Druhý den už nastal onen okamžik, kdy Davida propustili z nemocnice. Ten hned cestou z nemocnice se zastavil v nejbližším obchodě s dárkovými předměty a pro doktorku Kráskovou vybral nádherně zabalený dárkový balíček s kosmetickými přípravky. Rozhodl se, že jí tím udělá radost a pochopitelně cestou k ní pořídí ještě květiny. Jen nevěděl, které by mohly doktorce Kráskové udělat radost. A jak tak přemýšlel, ani si neuvědomil, že už přišel k sobě domů. Vstoupil do svého bytu a přečetl si poštu, jediný dopis mezi spoustou reklamních letáků byl z jeho pracoviště. Kdyby ho byl dostal dříve, asi by se sesypal a spáchal sebevraždu, což vlastně už zkusil. Byla to totiž výpověď. David s ní ale počítal a pomalu si hledal jinou práci s tím, že se bude zároveň připravovat na přijímací zkoušky na lékařskou fakultu.

V kategorii: Kratší společná díla

UbohéNic mocPrůměrnéCelkem dobréVelmi zajímavé (No Ratings Yet)
Loading...
Reklama Google

Dotazy a komentáře