• RS WordPress

    Tento web používa redakční systém WordPress. Tento systém můžete zdarma stáhnout zde.


Reklama Google

Dlouhá cesta za snem – 1. část

Dlouhá cesta za snem – Remus a Nymfadora

Byl podzimní večer. Většina okolních domů už byla ponořena do tmy a jediné, co bylo vidět, byl svit měsíce, který ozařoval krajinu. Jeho svit se však mísil se svitem pouličních lamp, které osvěcovaly celé město. V jednom z domů u okna seděl David. Byl to mladík, který před rokem vystudoval střední školu se zaměřením na obchod a účetnictví. Seděl zamyšlený a přemítal nad tím, co ho asi zítra v práci čeká. Svou práci moc v oblibě neměl, kolegové ho v práci spíš nenáviděli, častovali ho různými připomínkami, jak mu práce nejde, jak je neschopný atd. A jak tak seděl zamyšlen, znenadání se ozval telefon. Překvapený David se ihned po zvonícím telefonu natáhl a s hrůzou zjistil, že mu volá jeho šéf. „Co může proboha chtít v neděli večer?“ pomyslel si David a nervózně telefon zvedl:
„Prosím, David Malý,“ řekl David rozvážným hlasem.
„Pane Malý, potřeboval bych, abyste do práce přišel zítra o hodinu dřív, mám tu nejasnosti v nějakých fakturách, potřebuji, abyste se mi na to podíval a udělal mi v tom pořádek. Nevím, kdo to takhle zmršil, ale jestli jste to byl Vy, tak si na Vás pěkně došlápnu. Takovýhle zmatky mi v účetnictví dělat nebudete.“
„Ano, pane šéf, spolehněte se, že dám vše do pořádku a do práce zítra přijdu místo před osmou, tak před sedmou.“
„Tak se mi to líbí. Děkuji a věřím, že už si dáte na svou práci větší pozor.“
„Spolehněte se, na shledanou.“
Po těchto slovech David rozhovor skončil. Hned mu bylo jasné, co se stalo. Za tím určitě bude Milan, kolega, který Davida vyloženě nesnáší a sdílí s ním bohužel jednu kancelář.
Když druhého dne přišel na pracoviště a pustil se do oprav ve fakturách, přišel za ním šéf osobně.
„Výborně, pracujete na tom,“ pochválil ho.
„Jak jste řekl,“ odvětil David. „Už mám hotovo, podívejte se osobně, že je všechno v pořádku.“
„Tak ať to tak i zůstane, jinak si na vás posvítím,“ pohrozil Davidovi jeho nadřízený.
Toho dne večer však Davidovi opět zavolal šéf.
„Prosím vás,“ oslovil ho nakvašeně. „Co jste ještě v těch fakturách dělal? Zase jsou tam zmatky! Přitom jsem viděl, že byly v pořádku, vysvětlete mi to!“
„Nemám ponětí, co se mohlo stát,“ odpověděl popravdě David. „V čem byl problém?“
Během hovoru se David dozvěděl, že faktury byly někým přepsány. O chvíli později mu došla zpráva ze skrytého čísla, jako už mnohokrát. Její odesílatel mu vyhrožoval, že o něm všechno ví a může zařídit jeho výpověď. Tohle už na Davida bylo příliš. Nemohl dál. Otevřel okno svého bytu v šestém poschodí, chvíli stál na římse a skočil… Na poslední chvíli však stihl zastavit, tak tak, že nespadl dolů. Držel se jen jednou rukou a visel z okna dolů. Když v tom si toho všimla sousedka, která bydlela pod ním. Ihned vykřikla leknutím. Běžela honem k telefonu a volala záchranku. „U okna visí nějaký muž z okna, evidentně chtěl spáchat sebevraždu.“ Vyhrkla žena na operátorku. „Uklidněte se paní, řekněte mi, kde je, v které ulici, pošleme tam záchranný tým“ „Ulice Polní 2323, Praha 6“ vyhrkla paní. „Dobře, vydržte, hned přijedeme. Zkuste co nejvíce s mužem komunikovat do příjezdu hasičů a záchranářů ano?“ „Dobře, děkuji paní dispečerko, ale pospěšte si, bojím se, že muž brzy spadne.“ „Dobře, už k vám posíláme pomoc. A s těmito slovy ukončila operátorka rozhovor. Sotva žena položila telefon, ihned se rozběhla k oknu a na Davida promluvila: „Pane, jste v pořádku, nebojte se, vydržte, pomoc už jede.“ Jakmile však David zaslechl cizí hlas, lekl se, jen tak tak se už držel, ale leknutím se mu jen přitížilo. Cítil, jak ho opouští síly a jak už se dlouho neudrží. I když byl David sportovně založený, pravidelně třikrát týdně chodil po práci do fitness, a tudíž si udržoval kondici a navíc ve volném čase lezl po skalách, i přesto toho na něj bylo moc a cítil, že už se dlouho neudrží. Čas se zdál, že se zastavil, když v tu rozčíslo večerní ticho houkání rychlé záchranné služby a blížícího se hasičského vozu. Opět se David lekl a toto leknutí už pro něj bylo osudné. Leknutím sebou cukl a začal padat. Když padal kolem předposledního okna, které ho dělilo od země, v posledním záchvěvu sebezáchovy se pokusil zachytit se o římsu okna, avšak ruka mu uklouzla a dlouho se neudržel. Podařilo se mu však zpomalit pád. Dopadl na zem. To už však byli na místě zdravotníci, kteří si vzali Davida ihned do péče. „Pane, jste v pořádku? Co se vám stalo?“ ptal se lékař Davida. „Bolí mě obě ruce, nemohu s nimi hýbat a necítím levou nohu.“ Odpověděl David a pomalu upadal do bezvědomí. „Nevzdávejte se, pane, slyšíte mě, bojujte.“ David však ležel bezvládně na zemi a vše nasvědčovalo tomu, že je v bezvědomí. Lékař se k němu sklonil a zkontroloval základní životní funkce, když zjistil, že David normálně dýchá a má stabilní puls, nechal přinést nosítka, aby mohli Davida naložit do sanitky. Při převozu do nemocnice zjistili, že si David při pádu zlomil obě ruce, jednu v oblasti zápěstí a druhou v oblasti pod ramenem a také má četné pohmožděniny na levé noze, ale naštěstí jako zázrakem nemá dolní končetiny zlomené, jen naražené dopadem.
Poté, co Davida naložili do sanitky, z místa neštěstí odjeli do nemocnice.
Během cesty se David probral. Vlastně ho probudila bolest ve zlomených rukou. Hlava se mu točila.
„Vy jste se chtěl, zabít, pane?“ optala se ho záchranářka. „Proč proboha?“
„Bylo toho na mě víc, než bych byl schopen zvládnout,“ odpověděl jí David a celý se roztřásl. Srdce mu bilo jako zběsilé.
„Jen klid, pane, budete v pořádku, nebojte se,“ uklidňovala ho ta žena a vzala ho s největší opatrností za ruku. „Jste v šoku, celý se třesete. Povězte mi, co se vám stalo. Také toho mám za sebou spoustu, takže soudit vás nebudu.“
„Vyhrožovali mi výpovědí,“ konečně poprvé nahlas řekl David. „Nebyl jsem úspěšný v zaměstnání a jeden kolega proti mně brojil, nechci nikoho obviňovat, ale je možné, že v tom má prsty.“
„Aha, a vy jste se bál to někomu říct, rozumím. Pak jste se zhroutil a chtěl skočit z šestého poschodí, že to tak bude? No vida, už jsme na místě. Pane, no tak! Slyšíte mě?“
David však opět ztratil vědomí. Nevnímal, že ho převezli na rentgen. Probral se, jakmile ho přivezli na operační sál.
„Kde… kde… jsem?“ promluvil zesláblým hlasem. „Budeme vás muset operovat, znovu Vás budeme muset uspat.“ „Už si vzpomínám, je to se mnou zlé?“ „Není, budete v pořádku. Postaráme se o Vás, budeme Vám muset dát do pořádku obě ruce, máte je zlomené, ale nebojte se, dobře to dopadne. Není to nic závažného. Obdobné operace jsou u nás celkem běžné.“ „Dobře, pane doktore.“ Odpověděl David a jeho hlas zněl strašně vyčerpaně. „Nebudeme vás trápit, sestro, uspěte pacienta.“ Řekl doktor. Sestra přišla k Davidovi a píchla mu injekci. „Pomalu počítejte, za chvíli usnete.“ Promluvila na něj. David začal počítat a když došel k číslu 12, usnul. „Můžeme operovat, pane doktore.“ Řekla asistující sestra.
„Prvně mu dáme do pořádku zlomeninu levé ruky, ta bude náročnější, zlomenina je pod ramenem, budeme muset zlomeninu zadrátovat, aby kosti snáze srostly. Druhou ruku mu dáme do sádry, tu má zlomenou nad zápěstím, tam ani chirurgický zákrok nebude potřeba.“ Po těchto slovech se pustil doktor do práce, od asistující sestry si postupně vyžádal všechny potřebné chirurgické nástroje a pustil se do práce. Na levé ruce udělal Davidovi řez tak, aby mohl obě části kosti snadno spojit. Když už viděl zlomeninu, pustil se do spojování. Po chvíli bylo vše hotovo a mohl tudíž ránu zašít. Předtím však ještě pro bezpečnost musel ránu vydesinfikovat, aby nedošlo k vnesení infekce a tím pádem k vzniku zánětu či jiných nepříjemností. Poté už mohl ruku zašít. Když byl s prací hotov, pustil se do nápravy druhé ruky. Tam však se rozhodl, že zlomeninu otvírat nebude a ruku se pokusí nechat srovnat pomocí sádry. Nutné však tady bylo, aby nahmatal místo, kde je kost zlomená a také, aby se mu povedlo obě kosti dát k sobě, aby mohly dobře srůst. Když už měl Davidovu ruku ve správné poloze, podložil ji dlahou. Hlavní teď bylo, aby ruka zůstala v klidu a nehýbala se. Doktor si připravil sádru a zlomeninu zasádroval.
Po operaci Davida převezli na pokoj. Probral se asi po dvou hodinách od doby, kdy ho na pokoj převezli.

 

V kategorii: Kratší společná díla

UbohéNic mocPrůměrnéCelkem dobréVelmi zajímavé (No Ratings Yet)
Loading...
Reklama Google

Dotazy a komentáře