• RS WordPress

    Tento web používa redakční systém WordPress. Tento systém můžete zdarma stáhnout zde.


Reklama Google

Osudová zkouška (společné dílo)

Milí čtenáři,
právě zde uveřejňuji první literární tvorbu. Jedná se o společnou práci, na které jsem se podílel nejen já, ale i mí přátelé. Proto je možné, že se toto dílo objeví i na webových stránkách mých přátel.

Osudová zkouška

Když jsem se ráno probudil a vyhlédl oknem svého pokoje do zahrady, ješ zářila všemi barvami, to jak mnohé letní květiny nastavovaly své voňavé tvářičky slunci, pomyslel jsem si, že opět prožiji jeden z těch všedních dnů, kterých jsem si už během tohoto léta užil až dost. Ulehl jsem do trávy a opaloval jsem se na hřejivém slunci. Vůně květin mě uspávala. Odešel jsem do krajiny svých snů. To, co jsem v následujících chvílích prožil, ač ve snech, bylo skutečně podivuhodné, dodnes nevím, jak si to vyložit. Vešel jsem do spoře ozářené místnosti, která hrála všemi barvami a která byla nádhernější, než cokoliv ostatní. Byl jsem zcela ohromen všemi těmi kombinacemi barev, které mě obklopovaly, až jsem zůstal s údivem stát a nepřestával jsem se dívat kolem sebe.
Stěny, strop i podlahu pokrývala mozaika složená z různobarevných kousků kamene, uprostřed stál stůl se žlutým ubrusem a na něm byla váza, ve které voněla kytice růží. A vedle vázy, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, ležela kniha, ale ne jen tak ledajaká. Právě z této knihy vycházelo všechno to barevné světlo, které jsem tak obdivoval. Byl jsem oslněn tou prudkou září. Ucítil jsem jakýsi letmý dotyk. Znenadání mě obklopila omamná vůně vycházející z knihy, ze které sem ke mně pronikala ostrá záře světla. Cítil jsem se velice klidně. Avšak jedna věc mě znepokojovala.
Ta kniha prozrazovala cosi nevyřčeného, něčím mě přitahovala. Něco mi říkalo, že na tomto podivuhodném místě budu hrát hlavní roli a jednoduché to nebude.
Na knize bylo napsáno: „vstup, ale nevracej se zpět, mohlo by to být pro tebe velmi obtížné a možná bys přišel o život“. Váhal jsem, zda mám knihu otevřít a nebo raději odejít, po chvíli jsem stáhl ruku blíž ke knize, ale pak jsem se zarazil. V tu chvíli jsem stuhl, jako kdybych viděl něco nevídaného, hlavou mi proběhly nejrůznější myšlenky, zda dělám správnou věc nebo ne, takhle zaražený jsem stál ještě chvíli.
Nakonec mne však volání knihy přecejen přemohlo, tatam byla veškerá má opatrnost a všechno mé váhání, přikročil jsem tedy ke knize, naklonil se nad ni a v tu chvíli z knihy vyšlehl paprsek světla, který se mě v zápětí dotkl a stáhl mne s sebou do útrob té podivuhodné knihy, a já cítil, jakobych se propadal stále dolů a dolů až jsem konečně dopadl, rozhlédl jsem se a zůstal nevěřícně stát, místo kam mě kniha teleportovala bylo vzkutku podivné.
Mé nohy spočívaly na něčem, co působilo jako provizorně postavené kamenné schůdky, a oči, lesknoucí se údivem, jsem upíral přímo před sebe. Na první pohled by se mohlo zdát, že stojím tváří v tvář antickému chrámu, ale při bližším prozkoumání jsem si uvědomil, že je to jeskyně. Ale jak krásná… Krápníky, jako mramorové sloupy, se důstojně zvedaly do výšek, aby se tam mohly spojit se svými od stropu visícími protějšky a dodávaly tak celému tomu dílu matky přírody posvátný ráz. Ze vzdáleného konce jeskyně ke mně dopadala mihotavá světélka, jako by tam, kdesi v hlubinách, plál věčný oheň.
Náhle jsem za sebou uslyšel docela tichounké kroky. Podíval jsem se v tu stranu. Spatřil jsem vysokou postavu, zahalenou do dlouhého hábitu, splývajícího až na zem. Přiblížila se ke mně a já jsem zřetelně spatřil výraz jejího obličeje. Byl to mnich, jenž v jeskyni přebýval.
Zarazil jsem se. Z jeho hlasu jsem poznal, že teď nadešla chvíle, která mým životem velmi otřese. „Z této jeskyně ještě nikdo živý nevyšel, protože neobstál v těžké zkoušce, která stojí člověka mnoho úsilí a poznání životních strastí. Prokážeš-li statečnost, dostaneš se ven. Pokud však neobstojíš, rozluč se se svým životem. Mým údělem však není ti ublížit, ale pokud budeš chtít, má nabídka být ti nápomocen platí, nesmíš se však dopustit chyby, které se dopustili ostatní před tebou.“
Šel jsem tedy s tímto podivným člověkem tam, do těch krásných a přitom podivných paprsků toho nevýdaně silného světla. A hle, to, co jsem zpatřil, bylo velmi podivné a vzkutku zarážející a taky tak i hrůzo-strašné. Na stěnách byly primitivně namalované obrazy jakýchsi lidí a pod nimi jejich jména a letopočty, došlo mi, že tady jsou vypsáni všichni, kteří přede mnou neobstáli. S hrůzou jsem se rozhlížel kolem sebe, zkoušel jsem přepočítat, kolik lidí zkoušku nezvládlo, ale stálo mě to mnoho úsilí, neboť takové množství lidí se spočítat ani nedalo. Mnich, který mě doprovázel, řekl: „Vidíš ty lidi, ta jejich jména tady na zdech, tvé tam zatím není, zda obstojíš, ani se tu neobjeví“.
„A co se stane s těmi, co neobstojí?“ Zeptal jsem se a hrdlo se mi sevřelo úzkostí.
Podívej se před sebe, mnich se otočil a já s hrůzou zjistil, že na konci jeskyně se do výšky tyčí hromada holých lidských lebek. Na těch, co se válely úplně nahoře byly ještě vidět zbytky masa, osoby, kterým lebky patřily, zemřely zjevně ve velkých bolestech.
Stál jsem tam, oči hrůzou vytřeštěné, a přemýšlel, o jak obtížnou zkoušku se asi jedná, že stála už tolik lidských životů. Mnichovy jasně modré oči se do mne zavrtávaly a mně se zdálo, že dokáže číst mé myšlenky.
„Osud si tě zvolil,“ promluvil po chvíli, a ačkoli hovořil tiše, jeho hlas se majestátně rozléhal mezi krápníkovými sloupy, „aby ses stal jeho strážcem. Nesmíš ale podlehnout pokušení a chtít osud ovládat. Ti před tebou neodolali. Proto je sám osud zničil, aby světu ukázal, že jeho vůle se nedá zvrátit jen z čirého lidského rozmaru.“ Mnich mi odhodlaně pohlédl do očí. Jeho pohled byl ostrý a silný. Stál jsem tváří v tvář tomu člověku a rozhodl jsem se, že nyní nastala má chvíle zkoušku splnit. Tu se přede mnou otevřela propast, ve které naříkalo mnoho krásných dívek. Trpěly ve velkých bolestech. Prosily mě o pomoc a jejich nářek zasahoval mé srdce. Chtěl jsem k nim vztáhnout ruce a pomoci jim, ale jakási tajemná síla mě od toho odrazovala. „Nesmíš to udělat,“ doléhalo ke mně ze všech stran. Odkud však, nevím sám. „Dopadneš jako mnozí před tebou. Vzpomeň si na mnichova slova, je to jen pouhá lest.“
Bylo mě jich fakt velmi líto. Už už jsem vztahoval ruku,, když tajemná síla mi pravila, jak nejsilněji mohla a jak nejhrůzo-strašněji to šlo. I zalekl jsem se toho, ale ačkoliv mi bylo dívek velmi líto a mé nezadané srdce toužilo po jedné z nich. Bylo to zvláštní, po krátké chvíli všechny ty dívky zmizely a propast taky. To byl jen přelud, pomyslel jsem si a došlo mi, že toto je součástí té zkoušky, které se teď účastním. Ale po chvíli začalo opět vše nanovo, opět se propast přede mnou rozevřela a byla tam jen samá mrtvá těla. Zhrozil jsem se a pomyslel jsem si, že v téhle zkoušce asi neobstojím, začíná to být čím dál hrůzostrašnější.
Pojednou se však propast uzavřela, mrtvoly zmizely a já tam zůstal stát, třásl jsem se hrůzou a napjatě očekával co za hrůzy příjde dále.
Najednou se mým očím naskytla děsivá podívaná. Z ničeho nic přede mnou vyrostla vysoká a ostře zašpičatělá skála. A nad tou skálou, myslel jsem, že se mi srdce rozskočí na tisíc dílečků, poletoval obrovský orel. Ve svých pařátech držel malé, sotva narozené dítko a vypadalo to, že se ho každou vteřinkou chystá shodit dolů. Musel jsem přece něco udělat. To dítě bylo tak malé, tak plné života… Avšak mé nohy nebyly schopné jediného krůčku. Nejspíš jsem v podvědomí chápal, že se jedná o pouhý přelud. Dopadl jsem na kolena a začal plakat.
„Ano, slzy,“ zašeptal mnich třesoucím se, přesto však šťastným hlasem. „To je ten pravý lék na rány osudu. Tvá zkouška je u konce.“
„Takže … chcete tím říct, že jsem splnil?“
„Ano, jsi citlivý a silný. Tvé srdce je na pravém místě, je dobré vědět, že lidé mohou využívat tvé dobroty, aniž by se jim něco dělo. To byly ty dívky a mrtvoly v propasti.“ Nevěděl jsem, zda se mi to jen zdá. Poznal jsem hranici mezi životem a smrtí, ale stále mi leželo v hlavě mnoho nevyřčených otázek.
Náhle jsem se však probudil. Zjistil jsem, že tohle celé byl pouhý sen. Ovšem, únava mi bránila vstát, připadal jsem si, jak kdybych skutečně zažil to, co se mi zdálo. Do říše snů jsem se propadl znenadání znova. A světe div se! Všechno začalo nanovo. Stejný mnich, jeskyně… Zřejmě mi osud dopřeje, abych dostal odpovědi na všechny mé otázky, které mi v srdci ležely.
Zahleděl jsem se do mnichových, tak tajemných očí a spoustu otázek mě tížilo na srdci. Tak jsem se rozhodl, že trochu tíhu zvědavosti odlehčím a zeptal jsem se na první otázku. „Jak je možné, že si osud vybral právě zrovna mě?“ Mnich se stále upřímně díval na mě a pravil: „Osud si tě vybral proto, že jsi citlivý člověk, vnímavý a chápavý. To, cos teď prožil, ti mělo otevřít mysl, aby sis uvědomil, jaký doopravdy jsi.“ Jeho projev byl tak příjemný, pomyslel jsem si, že ten mnich je jedním z nejmoudřejších lidí, kterého jsem kdy potkal. Proto jsem se hned zeptal na další otázku. „Co ti přede mnou, proč neobstály v té zkoušce?“.
„Ti? Ti neobstáli, protože pojmy cit a soucit jim byly naprosto cizí. Když viděli ty mrtvoly, nebo toho dravce s dítětem, nechalo je to naprosto chladnými, klidně by byli schopni nechat to dítě zemřít.“
„Ale … jenže…“ koktal jsem a snažil se najít ta správná slova, „já pro ně taky nic neudělal. Nezachránil jsem ty dívky ani to dítě.“
„Avšak tvé srdce a tvář vykazovaly při zkoušce tak jasné utrpení, že fakt, že se staneš strážcem osudu právě ty, byl stejně jasný, jako že se příliv střídá s odlivem,“ vysvětlil jemně a právě tato poněkud zmatená věta mi otevřela oči. Náhle jsem měl pocit, že jsem dokázal pochopit veškeré taje lidského bytí.
„Jsi připraven nést břímě strážce osudu?“ otázal se mnich hlasem plným naděje a očekávání. Mohl jsem snad odpovědět jinak?
„Ano,“ hlesl jsem. Mnich ke mně přistoupil a pověsil mi na krk zvláštní amulet.
Vtom jsem ucítil, jak mou tvář zlehýnka hladí kapky vody. Otevřel jsem oči a zjistil, že ležím v trávě na mé zahradě…
„Takže to všechno byl jen sen?“ otázal jsem se nahlas a chystal se vstát. Avšak, jak jsem se zvedal ze země, moje ruka zavadila o něco chladného. Byl to onen amulet, co mi dal mnich. Amulet osudu…

 

V kategorii: Kratší společná díla

UbohéNic mocPrůměrnéCelkem dobréVelmi zajímavé (No Ratings Yet)
Loading...
Reklama Google

Dotazy a komentáře