Luciáškovy stránky

Tak zde mám další dílo. Tentokrát jde však o mou vlastní tvorbu, starou asi 4 roky, jedná se o takovou jednorázovku, ale snad se vám bude zamouvat. Budu se těšit na případné komentáře.

Rodina budoucnosti

Když píšu tento příběh, píše se rok 2005. Ale zkusme se teď podívat do nepříliš vzdálené budoucnosti. Nahlédněme do roku 2030 a podívejme se, jak bude vypadat všední život takové normální rodiny.
Poznámka: Zde nejde spíše o povídku, ale o jakési shrnutí v bodech. Ale protože se nejedná o skutečná fakta, je toto dílo zařazeno mezi povídky.

Tak tedy v jednom velkoměstě žila taková rodina. Skládala se ze čtyř členů – Matka Jitka, otec Jaroslav a dvě děti – Marek a Sára.
Michal – byl to otec rodiny – majitel takové malé firmy na výrobu softwaru.
Jitka – matka dvou dětí, spolumajitelka manželovy firmy.
Marek – 8letý kluk, navštěvující třetí ročník základní školy. Jeho největším zájmem je fotbal.
Sára – jedenáctiletá dívka, navštěvuje pátým rokem základní školu jako její bratr. Má hrozně ráda zvířátka.
———————————————————————————————–
Tak a teď máme všechny a můžeme se podívat na některé momentky z jejich života:
1. To jednou se Jitka rozhodla, že by si mohli s manželem a s dětmi vyjít na výlet. Tak se rozhodla, že tento nápad sdělí svému muži. Nuže, tedy sedla k počítači, zapla jej a napsala mu E-mail:
„Můj drahý!“
„Napadl mě takový nápad, co kdybychom si s dětmi vyšli na výlet. Jenom se tak projít, ať nesedíme pořád doma.“
Jaroslav na to reagoval:
„Má milovaná!“
„Klidně vyrazíme, ještě rozešlu zprávu dětem do pokoje a všichni se sejdeme před vchodem domu.“
Tak tedy Michal rozeslal dětem zprávu o tom, že se vyráží na výlet a všichni se sešli před vchodem. Všichni měli v ruce vysílačky, aby se mohli domlouvat. Byl to docela mumraj, když šla čtyřčlenná skupinka po ulici a mluvili na sebe skrze vysílačku. Ale lidé se nad tím ani nepozastavovali – v dnešní době to brali jako samozřejmou a předem danou věc. Nic je na tom nepřekvapovalo.
A tak tedy naše rodinka kráčela směrem k parku. Tam si všichni sedli na lavičku a chtěli odpočívat. Jenže Markovi začínal chybět počítač a připojení na internet. To samé chybělo Jitce a Jaroslavovi. Prostě všichni pocítili strašnou touhu po internetu.
A protože ta touha byla silnější, než oni, rozhodli se, že dnešní procházku ukončí a že každý si bude moct dělat, co bude chtít. Všichni se hnali domů. Všichni, kromě Sáry. Ona tam seděla a nedokázala pochopit, co všichni na tom internetu mají. Vždyť to člověka jenom užírá a on si potom neuvědomuje, jaké další krásy vlastně život skrývá. Téměř nikdo ve škole se nedokázal se Sárou bavit a neměla skoro žádné kamarády. Ne, že by se chovala k lidem špatně, ale ostatní nedokázali pochopit, že počítač a internet není základem celého života. Prostě si připadala nějak nadbytečná a také si myslela, proč je vlastně na světě, když jí nějak moderní technika neoslovuje. Takhle tam seděla a přemýšlela hodně dlouho. Když tam seděla asi dvě hodiny a začalo se stmívat, najednou se objevil nějaký mladík a zamířil přímo k ní. Když přišel až k ní, tak se jí ptal:
„Co tady děláš?“
„Ale, jenom tak sedím a přemýšlím o životě.“
„A copak jsi vymyslela?“
„Nic moc, jenom nedokážu pochopit, proč všichni mají rádi jenom internet a počítače a o nic jiného se nezajímají.“
„Abych pravdu přiznal, tak mi to taky není jasný. Moje sestra prosedí celé dny s kamarádkami u počítače. Moji rodiče mají nějakou malou firmu a já si připadám trochu nadbytečný.“
„A víš, že já taky!?!“
Jakmile tohle slyšela, hned pochopila, že konečně našla člověka, který ji chápe. Chvíli se takhle spolu bavili, a když už bylo hodně pozdě večer, oba se rozešli a odešli domů.
(Jinak ten kluk, kterého Sára potkala se jmenoval Petr).
Druhý den se zde znovu sešli. Zase si povídali o různých věcech. Pozorovatel by i konstatoval, že se jedná o zamilovaný pár. A nejspíš by měl pravdu – aspoň tedy Sára byla do Petra úplně zblázněná. A ona si myslela, že on do ní nejspíš taky.
A tak tedy šel den za dnem, naše rodinka si žila takovým normálním životem. Vůbec nikdo si nevšímal, že Sára není skoro doma. Všichni měli co na práci a tak jim to ani nepřišlo. Jitka s Jardou trávili většinu času vývojem nejrůznějšího softwaru. Marek většinou hrál počítačové hry nebo brouzdal po internetu nebo hrál s kamarády na počítači fotbal.
A tak tedy dny plynuly a letní prázdniny pomalu končily a Sára byla zklamaná, že už nejspíš Petra neuvidí. Naštěstí chodil do stejné školy, jak ona, ale o ročník výš. Takže se mohli často setkávat.
A jak tak šly dny, týdny, měsíce a roky, tak už byla Sára najednou dospělá. Inu rozhodla se, že by chtěla s Petrem strávit svůj zbytek života. Šla tedy za ním a ptala se ho:
„Petře!“
„Možná, že mě budeš mít za šílence, ale od té doby, co jsem tě poprvé potkala, tak jsem myslela, že jednoho krásného dne budeme mít my dva spolu nádhernou svatbu a že celý život strávíme spolu.“
„Víš o tom, že tahle teorie mě napadala už od chvíle, když jsem tě tenkrát viděl v tom parku. Vzpomínáš?… seděla jsi tam tak sama a já jsem myslel, že taková krásná dívka nikdy nemůže být sama.“
„Jsi milý!“
A tak se tedy naše dvojice domluvila na termínu svatby. Svatba byla naprosto soukromá, nebylo na ní skoro žádného hosta. Přesto, že Petr i Sára rozeslali spoustě jejich známým svatyní oznámení.
Takže po svatbě následovaly roky jejich společného života. Ale ani v této době ani Sára a ani Petr nezapomněli na své staré rodiče. Často se za nimi chodili dívat. Ale ani Petrovi a ani Sářiny rodiče nebili jako dřív. Raději dávali přednost přírodě, než počítačům, internetu a technice.
Zato Marek se vůbec nezměnil – pořád měl rád jenom počítače a internet. Ale zase k jeho zásluhám – také si zařídil vlastní rodinu a fungovala podobně, jako rodina, ve které vyrůstal.

 

V kategorii: Pokusy o uměleckou tvorbu